Páry, který jsou spolu nějakou dobu, sdílej věci, který si na začátku vztahu nedokázaly představit. Kolikrát mezi nima vznikne jistá sada kódů, která jim umožní být sama sebou. Už jim to přijde normální. Průser je, když se zapomenou na veřejnosti a tý to zas tak normální nepřijde.

„Zlatí? Můžu?“ pronesla moje jinak úžasná kamarádka, ani nečekala na odpověď a urvala si pro sebe paži svého milého a… začala mu vymačkávat beďary. Zkušeným grifem ničila jeden po druhém, zatímco na druhé straně stolu, kde jsem seděla já, se rozhostilo vyděšené ticho. Její přítel odevzdaně protočil oči v sloup a řekl: „Ona je úchylná, to dělá pořád.“ Jako kdyby to bylo samo o sobě nějaký vysvětlení toho, proč to trpí.

„Je to pěkně nechutný!“ reagoval můj společník a znechuceně odvrátil oči. Kámoška se však nenechala vykolejit a s pravidelnou pečlivostí pokračovala dál. Akorát pokrčila rameny ve stylu: vy tomu nerozumíte. Ta věta by se spíš hodila tehdy, když si někdo přisypává chilli na cornflakes, i v 21. století nedá dopustit na „Prestiže“ nebo sleduje filmy od Rosamunde Pilcher. Dloubání beďáků někomu jinýmu ale není otázkou vkusu.

Na základce jsem měla spolužačku, jejíž máma byla posedlá stejnou obsesí a za každý vymáčknutý pupínek své dceři dala pětikorunu, protože ta jí to dovolila jedině pod vidinou sebeprofitu. Netuším, kolik pětikorun měla v peněžence a nechci to zpětně zjišťovat.

Pro případy, kdy se někomu z mých kamarádů objeví na obličeji ona bílá jednorožčí ozdoba, mám také kódové slovo: velryba. Takže jim ho řeknu. Problém je, že doteďka nikdo moc netuší, co symbolizuje a co se mu snažím sdělit. Když mě potkáte, vy už to víte.