Dospělost? Ne, děkuji!

Myslela jsem, že než se tý doby dožiju, někdo mě milosrdně zadusí polštářem, ale už je to tady: mladý lidi mi říkají dobrý den. Ne ahoj ani zdravím, ale dobrý den. Dobrosrdečně jsem potřásala rukou 17leté stážistce, jejíž podaná hňáca byla mrtvější než všechny leklý ryby ve Vltavě. Doufala jsem, že moje infantilní tričko s nápisem nástupiště devět a tři čtvrtě potterovského expresu, jí napoví, v jaký věkový (a vlastně i mentální) kategorii se nacházím. Marně.

Tím jsem de facto završila události šťastného víkendu. V pátek večer jsem totiž po hokeji odvezla tátovu kolegu bydlícího za Prahou z večírku. Inkasovala jsem o čtyři stovky míň, než když to dělá bratr – asi jsem moc ostře brala zatáčky. V jedenáct večer jsem vítězoslavně zaparkovala našeho „pažouta“ před barák, abych záhy došla k zjištění, že klíče od bytu zůstaly na věšáku. U rodičů.

Nasupená jsem nasedla zpět do auta. Skrze mobil jsem všem přátelům v dosahu ublíženě sdělila, jaká se mi stala tragédie, a čekala na záchranu. Ta přišla o tři čtvrtě hodiny později, kdy se můj spasitel vrátil z koncertu a odemkl vrátka. Předtím jsem si na sedačce stačila spočítat špeky (tři) a stalkovala jsem ty pošetilce, který nepovažovali za důležitý zatáhnout si závěsy.

A v sobotu mi posral hlavu pták. Dost na to, že jsem si kvůli práci musela výjimečně na chalupu přivézt notebook, čímž jsem uhnětla image pražské pipky, která nevydrží dva dny bez sítě. Zatímco se v záhonu pode mnou lopotila stará paní, já seděla na terásce a loupala do sebe čokoládu.

Jestli takhle vypadá dospělost, tak ji nechci.

hRHyYNh

2 thoughts on “Dospělost? Ne, děkuji!

  1. Člověka vždycky potěší cizí neštěstí, známe to všichni… 🙂

Napsat komentář: Těsto Cancel reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *