Příbuzný si prý člověk nevybírá. To samé bohužel platí i pro sousedy. Ovšem zatímco s protivnou sestřenicí nebo trapným strejcem se prostě nemusíte navštěvovat, blbýho souseda se jen tak nezbavíte. Je za stěnou. Je tam imrvére. A prudí.

Mluvím z vlastní hořký zkušenosti. Kam se hrabou sousedské spory o ploty na mého současného prudiče. Doktora na vejminku. Jakože lékaře. Nevím přesně čeho a je mi to putna, každopádně jsem z něj zralá na prášky. A on tuplem by si měl k někomu zajít.

Kočka leze dírou a soused mi leze krkem

Nejspíš je stařecky dementní, ale je mi líto, nejsem schopná ze sebe vymáčknout kapku soucitu. Jo, stáří je peklo, jen nevím, proč by mělo bejt předčasně i pro mě. Tenhle staroch se došourá tak nanejvejš pro rohlíky (sic!), takže je doma furt. Nejprotivnější jsou noci. Zjevně trpí nespavostí, a jakoby to snad dělal naschvál, jakmile ulehnu v míru ke spánku, začne rachtat.

Sdílíme spolu strop, a i přes něj slyším, jak pochoduje nejmíň trasu Praha-Prčice, nesmyslně napouští a vypouští vodu (třeba hodinu vkuse), dokonce cosi vrtá a stlouká. Kdysi měl ženu, která se záhadně někam vytratila, vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby ji jednou našli u něj v gauči.

Léto tuhle stropní kakofonii obohacuje o jeho samomluvu. V čase horkých nocí mám prakticky jen dvě možnosti: utemovat okna a zalknout se ve spánku, nebo si dopřát kyslík, ale poslouchat

a) jak se hádá s televizí,
b) vede jednostrannej dialog s imaginární bytostí (kterou povětšinou oslovuje „ty kurvo“),
c) pěje operní árie.

Skvěle tak doplňuje repertoár hudebky odnaproti. Když takhle v letní podvečer nedobrovolně přetrpíte milionkrát za sebou vrzání Kočka leze dírou, a sotva dětičky zaklapnou futrál s housličkama, spustí nad váma neškolený hlas „Kde domov můj“ (hymna je jeho oblíbená), myšlenky na (sebe)vraždu začínají být neodbytné.

Kde je dům holubí? U nás

Tohle všechno by se možná ještě dalo přestát. Jenže doktor prudič má v rukávu eso sousedské tyranie. Holuby. Co chvíli jim sype nějaký drobky. A kam všechen ten bordel padá? Ke mně na balkon. Zatímco Popelce něžně usedali na ošatku, mně serou na parapet.

A když už si myslím, že mě nic nemůže překvapit, tak se jednou ráno probudím a za oknem se houpe fusekle. Na špagátu. Že by Santa? říkám si. Na jaře?! Ne, to si jen můj gerontosoused zapomněl vzít asi prášky. Ale zas je kreativní. Minule se mi pokoušel strefovat do okna motouzem s mokrou hroudou toaleťáku.

V obou případech, když mi došlo, že to není žádná fata morgana, jsem prostě vzala nůžky a to eklhaftový kyvadlo ušmikla. S velkým pokušením vyjít o patro výš a uvázat mu ho na kliku s jednoslovným, ale výstižným vzkazem: „Debile!“ Přiznávám se i k nutkání vysklít mu okno šutrem. Jenže náš tělocvikář můj hod granátem vždycky komentoval slovy „ještě že není pravej, už bys byla mrtvá“. Hod do sedmýho patra by byl tím pádem sebevražedným atentátem. Jedině můj pud sebezáchovy toho zmetka zachraňuje.

Byla velká chyba, že když bůh přes Ježíše vzkazoval „miluj bližního svého“, nezmínil výjimku pro sousedy. Ovšem zaručeně jen proto, že žádný neměl.