To se takhle potkají dva Japonci, Arab, lékárník z Rokycan…

… a já.

Anekdotní složení, který by člověk v koženkovém kupé českých drah skutečně nečekal. Aspoň ne za střízliva.

„Odkud jste? Kam jedete?“ vyzvídá vytrvale Arab. Japonský studentíci jsou z bezpardonový zvědavosti obtloustlýho strejdy se zlatýma prstenama mírně zaražení. Ale oni Asiati, popravdě, vypadají vždycky tak trochu, jako by čekali, že každou chvíli někdo zařve „budíííčeeeek!“.

„Já Ibrahim. Jak vy?“

„Cho Tchujan“

„Atsuko Mitsuko“

Vyprsknou chlapci neochotně.

„Hahahahahahahahaha…. Chro?“

„Cho!“

„Cho, chro, chrochro… hahahahahhaha. So funny!“

Klukům to tak legrační nepřipadá. Využijou chvíle, kdy strejda z blízkýho východu začne listovat telefonem, aby jim ukázal rodinný fotky, a jako na povel upadnou do hlubokýho spánku. Sedím naproti, takže vidím, že co chvíli pootevřou oko, jestli Ibrahima nenacpal Aladin zpátky do lampy.

Marný přání. Pouští si nějaký uřvaný písně z tržiště, tak nahlas, jako by byl sám na světě, asi aby chlapce probral z hibernace, ovšem ti jsou zjevně rozhodnutí radši spáchat harakiri, než se s ním zase pustit do řeči.

Nezbývá mu než si vyhlídnout jinou oběť. Ne, mě ne. Já jsem ženská, mě jeho zorný pole zabírá asi jako smetí v oku. Zbavit se mě nemůže, tak mě aspoň ignoruje. Taky dělám, že tam není, čumím do knihy, už půl hodiny jsem neotočila stránku, uši jako vojenský radar.

„Ty jsi Čech?“ zaútočí Ibrahim frontálně na mého souseda.

„Jak se jmenuješ? Kolik ti je? Odkud jedeš? Proč jsi tam byl? Kam jedeš? Proč tam jedeš? Co děláš? V lékárně? Dej mi na sebe číslo!“

„Cože?“ vypadne lékárník ze snahy o zdvořilou konverzaci.

„Vyměníme si čísla. Můj bratr taky dělá s lékama, tak bychom si mohli domluvit nějakej byznys.“

To už je moc. Zapomenu na neviditelnost a rozhýkám se neokontrolovatelně smíchy.

Japonci otevřou obě oči.

Douška: Uvědomuju si, že použít v jednom textu na internetu slova „Arab“, „vlak“ a „zaútočit“ není moudrý. Ale pro pracovníky z Bisky, až jim rohlík blikne na obrazovce: Tohle je veselá (a pravdivá) historka. Nic víc, nic míň. Mohl to bejt třeba Polák nebo Ind. Ale prostě nebyl.