„Jardoooo?“

„Nooo?“

„Nemáš hašlerku?“

V našem openspacu probíhá přestavba. Rozšiřuje se technické pracoviště, takže naše stoly (normální šikana) musely ustoupit a byly odsunuty. V půli newsroomu vznikla protihluková a protiprachová stěna – tedy rozuměj natažená šustící celta, která je všechno, jen ne protihluková.

Páni dělníci zřejmě zapomněli, že na druhé straně sedí parta kancelářských krys, které se snaží pracovat (nevím, odkud si myslí, že přicházejí neznámé lidské hlasy a klapoty klávesnic), ale co taky slyší veškerou jejich konverzaci.

„Jeden osel tu šestatřicítku normálně protáh skrz zeď, jo, a to ti řikám, to byla slušná práce.“

„No nekecej!“

„No vopravdu!“

Výbuch smíchu.

„To jako vážně?“ zazní nasraně od našeho šéfa č. 1. Šéf č. 2 mezitím spokojeně rázuje po místě činu a je pyšný na to, že se mu podařilo architektonické dílo: zbořit papundeklovou příčku a zahájit stavební operaci století, která vstoupí do dějin.

Do mailu mezitím přistane pošta: „Prsim vás, dovírejte laskavě ty dveře od nákladního výtahu!“

„A kam si máme jako chodit umývat hrnky?!“ ozve se protestně od jiného stolu.

„To musim na záchod až do prvního patra?“ ptá se druhej.

„Hele tohle já nevydržim!“ Třetí kolega.

„Jééé, hele Pavliku, já našel tu hašlerku!“ ozve se mi za zády za celtou, načež hlášku doprovodí hlasité krknutí.

Hey brother, welcome to hell!