Kdyby nás vedle sebe stálo dvacet děvčat jako květ, velkých, malých, tlustých, tenkých, to je jedno, a proti nám jeden lascivní senior, vsaďte se, že si vybere mě.

Je to můj vlastní gravitační zákon, že přitahuju staříky.

Možná jim jejich podprahová zkušenost z bídných (po)válečných let našeptává, že má selská kyprost je zárukou blahobytu. Že mám největší šanci na přežití, v případě nouze se dám zapřáhnout i do pluhu, a i když bude opravdu, ale opravdu nejhůř, nadělají ze mě zásoby aspoň na dvě zimy (fuj, nechutná představa).

O gerontonápadnících už jsem na Rohlíku psala, ale má čerstvá zkušenost s novým případem mě donutila vypustit zas trochu jedovatých šípů. Zapomeňte na své milé dědečky, co vám podstrkávají kapesný a čokoládičky, a zkuste se vcítit do mé situace. Do situace, kdy musíte pracovně strávit dvakrát dvě hodiny s osmdesátiletým vobšourníkem, nepodrazit mu francouzské hole a nechat si líbit harašení následujícího typu:

„Ta politika dneska… je to hrozný, když padne vláda kvůli tomu – a vám to můžu říct, vy jste dospělá – že muž v padesáti pozná, co je to pořádná matrace a pořádný milování.“ (moudro o Nečasovi a Nagyové)

„Děláte radost starýmu dědkovi, že se na vás může koukat.“ (Šedý zákal poněkud ubírá na objektivitě posouzení mého exteriéru, ale stejně se mi chce zařvat: Chceš na něco zírat? Kup si telku!)

„Snad se tolik nestalo, když jsem vám poslal ty esemesky. Chtěl jsem vám jen popřát hezké sny.“ (fajn, díky za noční můry)

„Dostanu na rozloučenou políbení?“ (neeeeeeeeeeeee!) „Aspoň na tvář, přece se nebudete bránit!“ (pooomooooooocccc!)

Nedosti na tom, že mě balí chlap ve věku mýho pradědy, v rybářský vestě, ponožkách v sandálech a s rozepnutým poklopcem (fakt). Navíc jsem všechny ty kecy slyšela dvakrát, protože za týden mezi první a druhou schůzkou zapomněl, co už mi říkal. Včetně věty: „Zatím mi to naštěstí myslí, ale až přijde Alzheimer…“

Obávám se, že už přišel, to nebylo déjà vu.

Tuším, že nejen z tohohle příspěvku může plynouti, že snad nějak nenávidím starý lidi. Tak to není. Každopádně mé dosavadní stížnosti bohatě postačí na karmickou odplatu, takže pravděpodobně skončím v eldéence, kde mě po letech útrap a bez jediné návštěvy nějakého bližního nepozorná ukrajinská ošetřovatelka upustí ve sprše a umřu přestárlá a nahá, čímž se mi dostane zaslouženého ponížení měrou vrchovatou. Snad tenhle optimistický výhled upokojí případného čtenáře z nadace „veselý senior“, kdyby měl pocit, že tu opakovaně někoho diskriminuju nebo tak. To já jsem tu oběť, aby bylo jasno.