Vaše radost, naše starost (jsem baby unfriendly)

Nejsem žádný Herodes. Fakt ne. Přeju všem dítkám od Afriky po severní pól světový mír. A dělá snad ze mě sobeckou krávu, když si ho přeju i pro sebe?

Šla jsem zas po dlouhý době na poštu. Nahrnula se k neobsazenýmu okýnku, ale paní za ním mě laskavě upozornila, že místní pidislužebna zavedla novinku, mám si prý zmáčknout pořadový číslo a vyčkat. Trvalo minutu, než jsem u tý samý překážky zase stála, protože kromě mě a jedné babky, co si v rohu přerovnávala nákup, na poště nikdo nebyl, ovšem i za tak krátkou dobu jsem stačila prožít drobný infarkt. Ještě že biozátěž byla na jedničce.

Totiž zatímco jsem kroužila ukazovákem nad tlačítkomatem a váhala, jestli pod „odeslat zásilku“ patří i „odeslat dopis“ (holt komu není shůry dáno, na poště nekoupí), všimla jsem si na obrazovce následující zprávy:

Tatínkové a maminky s dětmi, zmáčkněte červené tlačítko v pravém dolním rohu, obsloužíme vás přednostně.

A i když riskuju, že po mně budou na ulici plivat a nějaká odvážnější mamina možná i hodí šutrem, tak to prostě na plnou hubu řeknu: PROČ MÁ MÍT NĚJAKÝ USMRKANEC PŘEDNOST?

Fakt mě štve, že mnozí si myslí, že děcko znamená snad nějakej automatickej volňásek nebo co.

baby

S dovolením se v momentálním ajfru podělím o pár svých oblíbených situací (tatínkové a maminky s dětmi, zmáčkněte červený křížek v pravém horním rohu):

„No není roztomilý?“ Kavárna. Děcko od vedlejšího stolu se doplazilo až k mý židli a sápe se po mě upatlanýma ručičkama. Ve svých prackách držím hrnek s horkým thé. „Pozor, je to hajs,“ zavrní ještě matka. V překladu: „Dej bacha, ať mi neopaříš dítě!“ Zval ho snad někdo na čaj?

„Tady si můžeš sednout.“ Volný sedadlo v natřískaným MHD. Matka k němu cpe potomka. Osobně bych se neotřela o něco, co má na sobě dost pravděpodobně DNA zbytky nějakýho vobejdy (řeč je o sedadle, aby nedošlo k nějakýmu synktatickýmu omylu), ale prosím, ať si sedne. Ovšem proč já mám udržovat balanc jak Dylan McKay na surfařským prkně, než se prtě (pochopitelně za jízdy) uvelebí, aby se hned zase dralo ze sedačky (pochopitelně za jízdy), protože o zastávku dál vystupujou? Nejlíp ještě s kočárem, se kterým některý matky manévrujou s takovou samozřejmostí, jako kdyby to byla vládní limuzína a každej před ní musel skočit do pangejtu.

„… a třeba nás paní pustí.“ Ve frontě u kasy. Děcko drobí rohlík a řve, že chce čokoládu. Matka rezignovat tabulku vrší na pyramidu víkendovýho nákupu, který namarkovat bude trvat tejden. A já ten tejden můžu přece klidně počkat, i když mám v košíku jen dvě housky a sejra, dyť jdu jen urvaná z roboty a doma mě čeká kupa další. Ale holt žádná z nich mi jednou nebude vydělávat na mrzkou penzi, na rozdíl od vřískajícího mini tvora.

„Hele, já teď o víkendu / o svátcích / o prázdninách v práci bejt nemůžu, mám děti. Nemohla bys ty?“ Nemohla. Já mám zas život. A i kdybych chtěla jen ležet na otomanu a zírat do stropu, tak co.

Ne, nestydím se to říct. Jsem prostě občas…

baby3

Chci tričko s tímhle nápisem.

Chci hnutí s tímhle heslem. Bezdětní všech zemí, spojte se!

Anebo: až půjdu zas na poštu, nepůjčil byste mi někdo dítě?

(Už se těším, až si tohle jednou budu číst na mateřský a ochutnám svou vlastní meducínu!)

 

Další „baby unfriendly“ příspěvky:

Mimisadisti: nový živočišný druh již brzy ve vašem okolí!

Pojďme jíst (,) děti aneb Už to začalo

2 thoughts on “Vaše radost, naše starost (jsem baby unfriendly)

  1. Až půjdeš příště na poštu, dej vědět. Milerád zapůjčím…

Napsat komentář: Těsto Cancel reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *