Půl jedenáctý večer. Ujela mi tramvaj, a tak se rozhodnu, že domů dojdu pěšky. Vono mi to jenom prospěje. Odbočím na cestu podél parku, ujdu pár metrů, když tu náhle:

„Dobrý večer.“

Jásavě mě zdraví cizí chlapík. (Měla bych ho znát? Sakra, netuším.)

„Nejede to, co?“

„Nejede co?“

„Tramvaj. Viděl jsem vás na zastávce.“

„Aha.“ (Takže nějakej soused?)

„A předtím u bankomatu.“

„Aha.“ (Žádnej soused. Zloděj je to. Měla jsem se víc dívat na akční filmy. Proč aspoň nenosím gelový nehty?)

„Vy bydlíte na XY, že jo?“

„No… jak to víte?!“ (Odteď spím s kuchyňským nožem pod polštářem. Pokud teda tohle přežiju.)

„Taky jsem vás tam viděl.“

„Aha.“  (Fakt bezva, lupič a úchylnej stalker v jednom.)

„Taky jsem vás občas potkal v albertovi.“ (Mám v kabele tužku, stihnu ji vytáhnout a vrazit mu ji do ohryzku, než mě okrade, znásilní a zabije?)

„Tak jsem vás chtěl jenom pozdravit.“

„Aha.“

„Přeju pěknej večer. Snad jsem vás moc nevyděsil.

„Haha. Jasně, že ne.“