Chlupatá záda i ruce deroucí se skrze síťované nátělníky, ponožtičky v sandálkách, Marilyn Monroe s poletujícíma sukněma na eskalátorech, potící se čela i podpaždí a smrad silně konkurující pavilonu goril. Jop, tak nám začalo jaro.

Jaro zbožňuju. Společně s létem je to období, kdy se odhazují kabáty a konečně na světlo vykoukne víc té naší oblíbené lidské průměrnosti. Zvlášť v MHD, kde je čas se konečně zastavit a přivonět k sousedově růži. Člověk nemusí jít pro její pach moc daleko a to je ta výhoda.

Věděla jsem, že lidi začali počasí brát vážně jen během dnešní krátké vycházky: Přecpanej Světozor na Václaváku (netvrdím, že jednu židli jsem s kafíčkem a dortíkem velikosti faraonovy hrobky nezabírala i já sama), tělnatí chlapíci bloudící po centru jen v džínových plísňákových kraťasech na tkaničku, slečny v průhledných a krátkých hadříkách (přece ten měsíc nežraly pro nic za nic!) a upocení důchodci schovávající haluxy v koženejch páskáčích.

Teď je ta pravá chvíle instalovat do oken síťky proti hmyzu, vykoupit všechny repelenty na klíšťáky a komáry a obrážet farmářský trhy, abychom si dokázali, že kvalitní potraviny a přírodu máme i v Praze, že jo. Konečně si bez výčitek vyfotit na instáč a na fejsáč selfíčko se smoothie koktejlem od Starbucksu. Anebo se fotit z podhledu pod stromem.

Na jaře vám totiž každej všechno promine. Až na jedno. Tvoje tvář má známý hlas není a nikdy nebude „fakt super zábava“! Zakažte to mámě i babičce, protože Petr Rychlý nikdy nebude Louis Armstrong. Nebo Antonio Banderas. To už spíš ten Nekonečný Nedvěd…