Lidi se nemění. Z kachny labutí? Jako pohádka dobrý. Rodiče mě nutili chodit do klavíru, na lekce latiny, na gymnastiku i do knihovny. Přitom už tehdy bylo jasný – a má současná existence to jen potvrzuje -, že průměrné dítě se může stát jedině průměrnou ženou. Žádnou Marií Curie, žádnou Ájou Vrzáňovou, žádnou Eliškou Junkovou.

Jako nezastírám, i já si myslela, že ze mě něco bude, že vybočím z průměru (směrem nad laťku, jakkoli přeskakování mi nešlo o nic líp než podlejzání). V deseti jsem o tom nepochybovala, ve dvaceti neztrácela naději a teď se za to poněkud stydím a říkám si: nejvyšší čas vyrovnat se svou průměrností a neúspěchem. A proč ne rovnou veřejně?

Když už po mně holt nezbude nobelovka, zápis v knize rekordů nebo název ulice, tak aspoň tenhle záznam. Přinejmenším do doby, než doménu Namažsirohlík prodáme sýrům Veselá kráva.