Existují konverzace, o kterých už dopředu víte, jak dopadnou. Blbě. Nudně. Prostě pruda. Nejčastěji se řadí např. do kategorií: Ve výtahu se šéfem, Setkání se spolužákem/kamarádem po letech, O samotě s tchyní/tchánem, O samotě s partnerem sourozence, ale existuje jich mnohem víc.

Ačkoliv je vám jindy celkem jedno, že mrháte časem koukáním na filmy nebo válením se v pelechu, najednou vám těch 5 minut tlachání  o ničem strašně vadí a naštvaně počítáte ty sekundy, co vám to ze života ukradlo.

Tuhle jsem byla na koncertě a Kynutá hned sondovala, jestli jsem se potkala s bývalou kolegyní. Nepotkala, ale jako by se stalo. Naši pravděpodobnou konverzaci jsem si odehrála v hlavě celkem jasně:

• Já: Ahoooj!
• Ona: Ježiš ahoooj!
• Já: Seš na koncertě, jo?
• Ona: Jo, jo. Ty taky jo?
• Já: Jo jo. Píšeš report?
• Ona: Jo jo.
• Já: … Hm… Co život v ústavu (pozn. – bývalá práce)?
• Ona: Tak dobrý, znáš to no.
• Já: Jo jo…
• Ona: Co ty?
• Já: Dobrý, dobrý…
• Ona: Jo? Tak to je dobrý.
• Já: Jó, jó…

… původně jsem si myslela, jak tenhle výplod zakončím mravokárnou úvahou, že nás přece neubude, no tak pár minut pokecáme, vždyť nám to nic neudělá a lidskost mezi náma se už vytrácí, ani prodavačka už se vás neptá na rodinu, na počasí, všechno bychom chtěli hned, ale…

Kolik minut drahocennýho života mi jen ukradla pasáž toho unylýho rozhovoru při psaní?!