Jak jsem se (málem) stala teroristkou

Svět je plný divných lidí. Fanoušků Justina Biebera, obdivovatelů „gentlemana“ Miloše Zemana, pojídačů koblih a klobás Ády Babiše, holek ve flitrovaných topíkách, rapperů v teplákách, konceptuálních umělců, ajťáků, chovatelů vietnamských prasátek a pracovníků pátého patra naší kancelářské budovy, kde to vypadá jako v sériové výrobně strejců v pantoflích. A taky historiků.

Dějepravce jsem znala dlouhou dobu víceméně jen z vyprávění, nepočítám-li svého otce, regionálního historika, díky němuž jsem proklouzala půlku dětství ve filcovaných nazouvácích po muzejních parketách (odtud možná můj odpor k pantoflům, co myslíš, Freude?). Třeba z historek mé blogové souputnice Těsta o jejím bratrovi, docentovi (!), který ujíždí na death metalu a nerozpakuje se vajíčkovým bzděním zamořit lanovkovou kabinu, čímž dosahuje divnostní trojkombinace.

A taky z vyprávění mé nej kamarádky M., od ní vím, že historici nejsou neškodní, plaší badatelé, ale banda chlápků, co si žárlivě střeží svůj píseček. Čest výjimkám (k nimž M. pochopitelně patří).

To ona mě o víkendu vytáhla na výpravu po stopách těch, co pomáhali atentátníkům na Reinharda Heydricha, organizovanou volným spolkem historiků a amatérských nadšenců. Věkový průměr zhruba sto let, což mi zajišťovalo, že nejde o žádný turistický oddíl, který by mě jako nejslabšího člena nechal někde v lese s jedním nábojem. A propos náboj – jak se ukázalo po třech hodinách a šesti kilometrech, zbraně táhli celou dobu s sebou.

Vyndali je z maskáčový tašky na plácku před jednou základkou. Přímo pod školními kamerami u hlavního vchodu koloval samopal značky Sten rukama nejen penzistům v šusťácích, ale i podivnému autistovi (co si v krabičce donesl sváču) s tikem anebo ostře řezanému hochovi. Když sapík v ruce třímal snědý chlapík v arabským šátku z tržnice a sotva s třetinou chrupu, bylo to jako koukat se na vysílání Al-Džazíry. No a pak se ozvalo:

„Chcete někdo hodit bombu?“

Věrnou kopii té, co skončila zastupujícímu říšskému protektorovi pod autem…

Jestli školník v pondělí ráno koukal na kamerový záznamy, asi nevěřil vlastním očím. Zatím u mě nikdo z protiteroristický jednotky nezvonil, ale když už se zapsat do historie, tak díky historikům, ne?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *