Mělo mi to dotéct už před několika lety, kdy jsem se po dobu dvou let neustále znovu musela představovat jednomu chlapíkovi, protože pokaždé zapomněl, že už se známe. Ačkoliv se nepovažuju za natolik nevýraznýho člověka, na své okolí tak zřejmě působím.

Jak jinak si vysvětlit třeba to, že si šéf během společné jízdy ve výtahu nedokáže po pěti letech vybavit moje jméno a předstírá, že mu zrovna teď (!) jenom vyklouzlo z paměti? Ale počkat, včera to bylo ještě lepší.

Ty tady pracuješ?

Technologie 21. století nabádá k tomu, aby spolu lidi komunikovali jedině přes mobily, počítače nebo tablety. To se hodí zejména v situaci, kdy jednáte s blbcem – do mailu vždycky vtěsnáte víc promyšlených urážek než do osobního hovoru (všichni známe pozděbychahonit věty: „Ježiš, to jsem mu měl říct!“).

Člověk by řekl, že komunikace v open spacu, kde všichni slyší každej váš rezignovanej povzdech, nebude až takovej problém. Občas taky sklouznu k tomu, že kolegovi pošlu mail, než abych zvedla zadnici a šla přes celej kancl přímo k jeho stolu. Přiznávám – jsem jen člověk. ALE! V jak velký retardaci se už člověk nachází, když se o zadání vlastního pracovního úkolu dozví z úplně jiný společnosti?

Sedím tedy v práci, nos zabořenej do klávesnice, na obličeji spolehlivě kyselej ksicht jako obvykle a spokojeně kolem sebe šířím auru Nepřibližujte se. Náhodně rozkliknu zprávu na internetu, kde se píše: Předmět „AB“ dnes večer zpracuje subjekt „CD“. Počkat, vždyť já jsem subjekt „CD“, jaktože o tom nic nevím?

Mé vedení zřejmě považovalo naprosto za zbytečné informovat mě o úkolu „AB“, přestože je v mé kompetenci. Neposlalo ani ten neosobní email! Zřejmě spoléhalo na mé telepatické schopnosti (už se dost zlepšuju), a tak o „AB“ informovalo dokonce zaměstnance mimo naši firmu, jen ne mě. Bizár? Denní chleba. Schůzky ve stylu varšavské smlouvy „o nás bez nás“ jsou klasikou, na kterou se mi podařilo navyknout.

Teď jen čekám, kdo si mi v práci sedne na klín, protože si nevšimne, že na tý židli sedim. Možná je to ale lepší. Když už někdo moje jméno zaslechne, má akorát blbý kecy.

P.S. Dvě hodiny po vydání příspěvku, se mě přišla sekretářka zeptat, jestli jsem ještě neodevzdávala fakturu za duben. Hádejte co. Odevzdávala. Šéfovi. Před 14 dny.