Není mi osm, takže mě nebaví hledat poklad zakopaný v lese. Ploužím se za svou skupinou (pardon: týmem), nerozhodně se zastavím před jehličnatou větví na kraji asfaltky a váhám, jestli ji mám podlézt a zkusit předstírat nadšení pro dobrodružství i v opravdový přírodě.

Bohužel opodál hlídkuje jeden z dozorců, s titulem inženýra a vizáží tarzana.

„Pozor, dál musíte do docela prudkýho kopce,“ varuje mě tento krasavec. „Zvládnete to?!“

Neříkám si Kynutá jen proto, že mě nic lepšího nenapadlo, okamžitě tedy vztahovačně pochopím jeho obavy. Ale vyštíhlená tajle není všechno, pokora a dobré srdce taky mají svoji váhu, proto s lehkostí odpovídám: „Cože, nejsou tam jezdící schody? Tak to radši počkám tady.“

Pokývne hlavou, jakože jsem jeho očekávání nezklamala, a odchází. Po pár krocích se ale ještě obrátí a zavolá: „Jestli chcete radši něco zakousnout, vevnitř je připravený coffee break!“

Kretén.