„Vizí IKEA je vytvářet lepší každodenní život pro většinu lidí.“ Říká IKEA.

Navzdory své průměrnosti nejsem zjevně většina.

Dobrovolně bych se do toho mekáče pro domácnost nevypravila. Přehrabování se pod zářivkama v katalogových serepetičkách, završený švédskýma masovýma koulema, není úplně sobotní program podle mýho gusta. Ale co by člověk neudělal pro rodinu, že ano.

Když mě holt švagrová požádala, jestli bych jí nezajela pořídit vodovodní baterii do nový kuchyně, že prý u nich na Slovensku na ni „nemajú zľavu“, nezbývá než se překonat.

Uprchlíci na nafukovačkách pádlují přes moře, tak snad, proboha, zvládnu nakoupit v IKEE.

Z koupěchtivýho davu na mě i přes odhodlanost okamžitě padla tíseň. Mé pocity nijak nezlepšilo, ani když na mě tlačenice smýkla známého televizního redaktora s květináčem v náručí. Nejradši bych do kytek poslala všechny.

Nicméně proloktařila jsem se těma konzumníma nenažrancema až k jakémusi odpovědnému pracovníkovi, který mi sdělil, že ano, baterii mají, akorát že leží ve skladu někde v prdeli, ovšem to přece není žádný problém, protože jak vidím tady na té mapce (eh?), stačí jet pár kilometrů po dálnici a pak sjet na jakousi výpadovku a tam už to je. Ne, dopravit domů mi to nemůžou. Že nemám auto? Hm, zajímavý, ale můžu se vrátit zpátky na Zličín a dohrkotat se tam nějakým příměstským spojem.

Na Zličíně jsem zjistila, že kýžený autobus má interval jednou za hodinu a co hůř – jede jenom ve všední den. Z představy, že podnikám tuhle vejpravu před nebo po práci, na mě šly mrákoty, ale je to pro rodinu! Navíc jsem baterii už musela dopředu zaplatit, asi aby mě neopustila motivace. S nepořízenou jsem se další hodinu a půl trmácela domů, abych si pak v objednávce přečetla, že si zboží musím vyzvednout dnes do půl desátý večer. IKEA s vytvářením mého lepšího každodenního života ještě neskončila. Z posledních sil jsem vytočila zákaznickou linku, baterii mi ve skladu schovají prý do středy. Prajem pekný deň.

V neděli jsem se rozhodla naplánovat si trasu. Kde je vůle, je i cesta. Rukou vyvedený náčrtek od ikeáckýho prodavače vypadal ze všech úhlů, jako by se někdo snažil nohou namalovat cestu k tajnýmu pokladu. Rozklikla jsem radši google mapy. Ukázaly osamělý šedý obdélník uprostřed polí. Autobusový intervaly jak na Aljašce. Copak jsem nějakej Eskymo Welzl?

Zavrhla jsem nápad vypravit se na vlastní nebezpečí mimo civilizaci. Ale když nemůže Mohamed k hoře… Je jednadvacátý století a IKEA má svůj e-shop! Že mě to nenapadlo dřív. Objednávka ovšem ukazuje podivný hausnumera. Vytáčím IKEU. „ Načítá mi to tu nějaký příplatek tři stovky, to je za dopravu?“ ptám se. „Ne, to je manipulační poplatek.“ „Jak manipulační?“ „No, za to, že zboží vyzvednou ze skladu.“

Plus prý další tři kila za dovoz. Definitivně hážu baterii do žita. A volám švagrový, že jim radši budu nosit vodu do dřezu ze studně. Bez manipulačního poplatku.