I bez plastických operací se lidi občas podobají jiným lidem. Nebo zvířatům. Znáte to přísloví: jaký pes, takový pán? Podoby letitých manželů se prý k sobě přibližují (takže v některých případech zaplaťbůh za vysokou rozvodovost, kdy to nemůže dojít tak daleko, že?), exhipísáci, ufologové a objímači stromů jsou zase ochotni uvěřit tomu, že člověk může mít kdekoli na planetě dvojníka.

Mému kolegovi například tvrdili, že je podobný Richardu Krajčovi (ani omylem).

Mého bratra proklepávali policajti na vlakový zastávce v jedné šumavské díře s podezřením, že je hledaným romským vykradačem chat (není, fakt ne).

Těstu se smáli (!) celníci, když otevřeli její pas, že si není podobná vůbec.

Mě akorát oslovila nějaká důchodkyně na ulici s dotazem: „Vy jste kuchařka tady z tý základky, že jo?“

Vyprávěla jsem o kuchařské dvojnici před časem Těstu (pro samý smích nebyla ani schopná projevit soucit), v den, kdy mi vracela nějaké půjčené knížky (ne, kuchařky to nebyly) v papírové tašce od kosmetiky L’Occitane (nikdy před tím jsem o ní neslyšela, parrrdón, vystačím si s indulonou). Což s tématem zdánlivě nesouvisí. Ovšem: jela jsem s tou taškou večer domů, když tu do vozu přistoupily dvě ženy úřednického vzezření, jak se ukázalo, lesbičky. Necivěla jsem na ně, jsem tolerantní multikulturní Evropanka, o to víc mě překvapilo, když mi jedna z nich vrazila pod nos před výstupem kartičku. Byla to poukázka do L’Occitane na „limitovanou edici bambuckého másla“ – másla! – a s ručně připsaným telefonním číslem.

Paráda! Už nevypadám jako kuchařka. Vypadám jako lesbická kuchařka.

Asi bych byla radši podobná Richardu Krajčovi.