Pojďme jíst (,) děti aneb Už to začalo

Andersenova kachna vychovala jedno ošklivý labuťátko, Romula s Rémem odkojila vlčice a Tarzanova matka byla opice. Říká se, že mateřský pud je síla rovná pomalu gravitační, prostě to škrvrně chcete opatrovat, ať je čí je. Ovšem taky se říká, že (cizí) děti jsou nejlepší antikoncepce.

Pro mě jsou děti poté, co jsem strávila dovolenou hlídáním jednoho z nich, něco jako blízká setkání třetího druhu.

Mému synovcovi je dva a půl roku a je určitě z jiný planety. Mluví řečí zašifrovanou tak, že kam se hrabe enigma. „Iší, iší?“ kulí na mě oči a myslí tim, že chce, abych mu půjčila klíče. Nic si z toho nedělej, říkám mu, v životě ti stejně málokdo bude rozumět. „Kako!“ přitaká chápavě. Což v jeho nonsensové řeči může znamenat dvojí: buď mě pozval na kakao, nebo mi právě řekl, že jsem slepice.

0426-OALIENS-ET_full_600

Tak nějak si musel připadat Kryštof Kolumbus, když poprvý potkal indiány. Nejspíš je taky pozoroval napůl nedůvěřivě a napůl fascinovaně. I když ten, kdo tady objevuje Ameriku, nejsem já, ale to dítě.

„Aoj tatore!“ zdraví nadšeně traktor zaparkovaný za naší chalupou, pokaždý naprosto v úžasu z toho, že tam stojí, přestože od doby, kdy jsme kolem něj naposledy šli, uplynuly dvě minuty. Nutí mě trávit u toho zatracenýho stroje celý odpoledne a napodobovat motor, proto možná i mě zásadně zdraví „aoj tatore!“ Neberu si to osobně, vím, že traktor je v jeho hodnotovým žebříčku hned za mámou a tátou, když někdo vezme „iší“ a sveze ho, tak i před nima.

Prostě žádný předstírání. Co chce, na to si ukáže. Co nechce, to zkrátka nedělá. Všechno je možný: tetička může být tatorem, kuchyně lesem a štokrle medvědem. Klidně se bude živit jenom piškotama a chodit nahatej, co má jako bejt, a bez skrupulí posere skluzavku sousedům, zatímco já s těma vidlákama, který považuju za naprostý idioty, zdvořile plkám nad kafem.

Řekněte upřímně: Kdo z vás to má?

Jistě, děcka nemůžou růst jako dříví v lese, však my je srovnáme do latě. Tarzan se taky z lián musel zhoupnout do civilizace. A oni vědí, že tomu neujdou. Možná ještě drží lžíci jako prase kost a zavázání tkaničky je pro ně stejně nepředstavitelný výkon jako pro mě kotoul vzad, ale už tuší, že se to blíží. Akné, křečový žíly, blbej šéf, daňovej formulář, vztahový omyly, senilita…

„Maminko,“ ptal se tuhle v tramvaji chlapeček, zatímco se snažil trefit klátivýma nožičkama do mýho sedadla. „Kdy mi bude šest?“

„Za dva roky, Martínku.“

„Hm… A už to začíná?“


Můžu tě ujistit, milé dítě, že už to začalo.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *