Bývá to v různých detektivkách často. „Takže jste viděla odjíždět auto. Co za auto to bylo?“ ptá se kriminalista svědkyně. „No… bílý,“ krčí rameny žena.

Eliška Junková holt byla výjimka potvrzující pravidlo. Ani já neodebírám Svět motorů…

Na návštěvu přijel bratr. Z okna mi ukazuje svoje nový auto.

„Který to je?“ mžourám do šera.

„Támhle…. ten Rapid.“

„Rapid, ty seš dobrej. Dyť víš, že sotva rozeznám koňskej povoz od tramvaje. Jak to vypadá?“

„Haha, sorry. Kousek od tý lampy, to nemůžeš přehlídnout, taková zvláštní zelená barva. Hned tak každý ji nemá, všichni mi ji chválí.“

Jedno nepřehlédnutelný auto u lampy vážně stojí. Podle mého je teda spíš modrý, ale nebudu se pitvat v maličkostech. „Už ho vidím! Vážně moc pěkná barva!“

„Viď? A taky má fakt luxusní světla. Koukej, rozsvítím je na dálku. Dobrý, co?“

„Nic nesvítí…“

„Ty seš snad slepá. Tak ještě jednou. Už je vidíš?“

Vidím. Světla svítí (stěrače stírají) na úplně jiným autě. Tomu, na který celou dobu zírám, se nepodobá vůbec v ničem. A je zelený.

Rozhodnu se nepřiznat barvu.

„Jasně, vidím. Týýjóó, dobrýýýý!“ říkám o světlech, který mi připadají jako… no prostě jako světla.