Po světě běhá v 21. století spoustu tragédů. Ať už jsou to ti, kteří člověka na prvním rande v motorkářském baru pošlou pod strom sbírat kaštany, pokládají posmrkaný kapesník na ošatku s čerstvým chlebem nebo ti, kteří si v restauraci schovávají do kapsy zbytky nedojedeného jídla na později. Tragédovi, jenž vás pozval na oběd a v metru následně řekne, že by se mu vlastně od vás docela hodil příspěvek dvou stovek, ale nevysvětlíte, že jeho chování vyvolává v hlavě několik otazníků a hlavně jeden rudý vykřičník.

Že dřív to (ne)bylo jinak, ukázala Babi – statná pětašedesátnice s maštalí o osmi pokojích a s malým raťafákem, který prokousl tepnu komukoliv, kdo se přiblížil na dva metry. Její nápadník, osmašedesátiletý pan Jeníček, šel na námluvy s grácií generaci sobě vlastní. Na návštěvu se pokaždé vypravil s pugétem karafiátů, lahví vína a kusem šunky od kosti (zřejmě návnada na psisko).

Jednoho večera do sebe s ostatními obyvateli vily vyklopil lahvinku slivovice a jelikož už se smrákalo, vyzvala ho Babi, aby přespal. Pan Jeníček, ač v kymácivém stavu, odmítal s tím, že to se přece nehodí. Chystal se vypravit potmě na nádraží a nasednout na vlak do domoviny za městem a zkazil tak Babi jakékoliv představy nadcházející romantiky.

Ještě před svým odjezdem se však pár vytratil na zahradu. Za pár vteřin později způsobil osazenstvu vily (pečlivě špehující z okna v kuchyni) nemalý šok, když se na milou Babi zuřivě vrhl, dal jí dusivého hudlana a o další milisekundu později jí už svůdník majetnicky třásl s ňadry jako znalec, který zkrátka pozná „dobrej matriál“. „Holubičko, můžu si šáhnout?“

Babi teď má jiného ženicha. Pana Blatného, který jí už čtyři měsíce dělá koupelnu. Ukázalo se totiž, že pan Jeníček je ženatý. S jeho znalostí „kam šáhnout“, ostatně asi není divu.

Tak to ať si radši chlap dneska řekne o ty dvě kila.