Markéta je hezká holka. Jako opravdu hezká. Tak, že ji za to jiný holky musí trochu nenávidět. Každou chvíli na ni čučí nějaký chlap na ulici, a když se ho zeptá, jestli se znají, odpoví: ne, ale měli bysme.

Na nedávném večírku, kde se to hemžilo zlatou mládeží, se na ni zavěsil jistý mladý milionář, který první šesticiferné číslo viděl na svým kontě ještě před třicítkou, což mně se může stát jedině, když si částku spletu s číslem účtu. Rozhodl se Markétě předvést, že je samec, co se nikdy nevrací bez kořisti.

„A tak jsem se přihlásil na Harvard,“ hustil do ní své úspěchy, zatímco Markéta mlčky kývala a jen se usmívala. „No a dostal jsem se tam, ale nenastoupil jsem, protože jsem mezitím rozjel svůj byznys. Hned se mi dařilo, dostal jsem nabídku od jedný firmy, co dělá do počítačových technologií, jo přes ni jsem se taky setkal se Stevem Jobsem, a Steve o mně pak prý říkal, že mu připomínám jeho a že to jednou dotáhnu daleko. Ale znáš to, jsem hrozně busy, teď po mně chtějí, jestli bych neudělal rozhovor do BBC třeba, moje přítelkyně mi pořád vyčítala, že na ni nemám čas. Říkal jsem už, že jsem chodil s tou známou modelkou? Teda už je expřítelkyně, nějak to neklaplo, chtěl jsem jet příští týden na plachetnici do Karibiku, tak teď hledám kočku, co by jela se mnou… Ty plachtíš? A co vlastně děláš?“

Pod nánosem hvězdného prachu, který se na ni snášel, Markéta bez mrknutí oka zapřela veškeré své dovednosti i vysokoškolský titul.

„Jsem kadeřnice,“ řekla.