Všimli jste si, kolik času strávíte hovory o vagině (ne nutně své)? Jste-li žena. Jste-li muž, pravděpodobně se o vagině bavíte taky nebo jí aspoň věnujete pár myšlenek, ale nepochybně v jiných souvislostech a zcela jistě jí neříkáte vagina. Snad s výjimkou těch, co mají atestaci z gynekologie-porodnictví.

Vagina totiž patří do života i těm, kteří ji nemají, zato mají televizi. Znáte to, jak Hercule Poirot chce zrovna ukázat na vraždícího zahradníka, když tu ho přeruší sdělení, že Maruška je v suchu, protože nosí křidýlka? Nejenže to odvede pozornost od vraha, ale po zbytek filmu už pak nesnesete pohled na Poirotův knír.

Britští vědci (zastoupení mnou) zjistili, že průměrná žena o svém intimním pokladu mluví hodinu týdně. S věkem nad třicet se čas prodlužuje, asi proto, že se z vaginy stává čím dál tím víc i praktická záležitost, o které je třeba vést praktické řeči, asi jako o tom, kdo dá nádobí do myčky nebo vynese smetí, což v žádném případě nemají být lechtivé metafory.

Já momentálně vedu nejčastější dialogy o vagině se svou nejlepší kamarádkou M. a vím o ní (rozuměj o kamarádce i o její vagině a děloze a všech těch souvisejících „věcech“) víc, než jsem možná kdy o těchhle částech vědět chtěla. M. je mimochodem dobrým důkazem, že vagina už dávno není tabu a není třeba předstírat, že pod sukní mají ženy hnízdo pro čápa, protože se nerozpakuje pouštět i do podrobnějších popisů, přestože ona i její choť patří spíš k upjatějším párům.

Když měl její manžel jednou jistý intimní problém, tajil ho před M. tak dlouho, dokud mu nedošly důvody, proč ho může vidět jen v pyžamu. Místo svých potíží jí pak po dlouhém přemlouvání specifikoval jako „tam dole, ale na opačný straně, než jsou záda“, což je po osmiletém manželství popis troufale explicitní.

Aloha děloha