Facebook podněcuje k sebereflexi. Člověk si totiž může prohlédnout příspěvky, které napsal v minulých letech. Občas je fajn si připomenout, že je to přesně rok na den sladké výročí, kdy se s kámošema zpil a pak skákal do fontánky, v mým případě to má jako vždy jedno velký ALE.

Nějak v mysli trpím představou, že jsem od určitýho věku už byla jen super, čímž jsem překonala ubohou bariéru outsidera základní školy. Dostávám se ale k bolestivému vystřízlivění, že to tak není. Ba naopak: i ve vyšším věku jsem byla pěkně trapná. V devatenácti jsem si navíc myslela, že Facebook bude jen zábava na dva tři roky a taky jsem se podle toho chovala. Čtení mých minulých postů na zeď proto vysloveně bolí.

Tak třeba příspěvek z roku 2011:

„Doufám, že se Chaloupková na zítřek dobře vyspí. Tak nepozná, že nic neumim.“

Už sakra vůbec nevim, kdo byla Chaloupková ani na co jsem ji měla. A i kdyby tak: koho to do háje zajímá? Tak nezáživný výlevy na svý zdi dneska skreju dřív, než nad nima stačím usnout.

Stará myšlenka, že napíšu dopis sama sobě do budoucnosti, padla. Jsem naštěstí tolik střízlivá, abych věděla, že mé patnáctileté já by tím současným pohrdalo v nejvyšší míře už jen proto, že jsem přestala pít houbu (krabicák a cola, pozn.). Od náctiletýho se dá rozhořčení očekávat, netušila jsem ale, že zpětnej pohled na sebe samu bude tak tragickej, i když už mi bylo přes dvacet.

A protože viníka je vždycky lepší hledat jinde, viním své rodiče. Vypěstovali ve mně myšlenku, že se chovám normálně. Vidím to už na starých rodinných videích – já jako malej fakan, kterýho bych ztřískala doběla, je podle nich roztomilá nenáročná holčička, která byla vždycky sluníčko.

Facebook mi ale ukazuje retarda, a protože co je na fejsáči, je zcela určitě vždycky pravda, budu radši věřit sociální síti a ne vlastní rodině. Nic jako vývoj osobnosti neexistuje, průměrnost a tragédství mi nebude cizí v žádným věku, zdá se.

Až si přečtu tenhle text za rok, bude mi trapně. Asi dlouho nic nenapíšu…