Měla jsem tenhle týden narozeniny. Jo no, děkuju, všechno nejlepší se vždycky hodí. Kolikátý? No… několikátý. Metuzalém je starší, to můžu prozradit. A hlavní roli ve Věci Makropulos bych taky nemohla hrát. Haha. Humor středního věku. To je ten věk, kdy je už počet svíček větší než plocha dortu.

A vůbec. Nejsou narozeniny ze svý podstaty divný? Slavit něco, na čem nemá člověk vůbec žádnou zásluhu? Prostě se vyskytnul. Dobře, když už jednou je, tak má koukat, aby byl, a tak dále, ale stejně. Narozeniny jsou jako početní příklad. A já nesnáším matiku (je to vzájemný). Každej rok + 1. A výsledek stojí za houby (za čím dál větší houby).

Navíc je tu ten paradox, že jsem se narodila na den dětí. Chápete? Ještě v osmdesáti (dožiju-li se) se zaručeně najde někdo, kdo mi jakože vtipně popřeje k tomuhle svátku. Než budou mít všichni známí umělý kyčle, můžu místo oslavy pořádat závody ve skákání v pytli nebo si dojít pro balonek do mekáče. Ale to je trapný. (Jít do mekáče je vlastně vždycky trapný).

A co je nejtrapnější? (taky vám k týhle větě v hlavě najela melodie od Hutky? Taky jste měli zpěvník Já písnička? Ježíši, jsem tak stará, dyť já pamatuju revoluci! Cože? Ne, nemyslím velkou říjnovou) Nejtrapnější je neslavit narozeniny. Protože ti, co vám popřejou, vám je stejně připomenou. A ti co vám nepopřejou… vám je taky připomenou (jako nezáleží jim na vás, nebo co?). Jako letos naši. Normálně mi rodiče zapomněli popřát k narozeninám. Takže jestli vás zajímá nejlepší narozeninový dárek, jaký jsem kdy dostala, tak to je on – důkaz zbytečnosti vlastní existence. Opravdu, nejlepší díl Alles Gute.

Tak nezapomeňte. Příští rok od vás čekám spoustu nepřání k mé neoslavě. Jinak si mě nepřejte!