Nenávidím talentovaný lidi. Veřejně se přiznávám, že porušuju desáté přikázání. Jenže Bůh to někam dotáh, takže tomu se to kecalo. Neměl žádnou konkurenci.

K opětovnému ujištění v mé zášti mě dovedla kolegyně, která přinesla do kanceláře knihu, kterou sepsala její kamarádka. V anotaci o sobě uvedla, že „pracuje jako zahraničně-politický analytik. Mluví německy a anglicky (…), kromě toho taky francouzsky a španělsky, protože má ráda dobrou kuchyni (což je jiště ten pravý důvod naučit se dva jazyky, no ne?) a pisco sour. Mezi její koníčky patří vytrvalostní běh, cestování a jízda na koloběžce.“

„Kdo bych mohla bejt, kdybych byla někdo jinej,“ zahučela Kynutá, která mi nahlížela přes rameno.

Vybavila jsem si, jak jsem se ve Francii sama setkala s vrstevnicí jménem Beatrice. Její povýšenost a falešné opálení sice byly do nebe volající, ale ještě aby ne. Slečna se totiž narodila v Německu české matce (dva jazyky v kapse a zadáčo), anglicky se naučila ve škole (of kórs), pak šest let žila v Argentině, kde spolkla španělštinu (me gusta…), ale poslední čtyři roky zakotvila v Itálii (bondžórno!) a teď si chce dopilovat (!) tu francouzštinu.

Došla jsem tehdy k tomu, že s talentem na jazyky se člověk musí narodit. Jenže pak mi přišla do cesty interpretka, která se jako malá profesionálně věnovala baletu. Následně jí to přestalo bavit, a tak vstoupila do služeb kanadského námořnictva (ostatně kam jinam). Po úspěšné kariéře v této oblasti se pustila do zpěvu a moderního tance, takže se z ní stala úspěšná zpěvačka a tanečnice. Mé výmluvy došly.

„Myslíš, že máme taky nějakej talent?“ ptala se nadějně Kynutá.

„Kdybychom měly nějakej talent, tak nepracujem tady.“

Ach jo.