Píšou mi psaní, soudcovští páni, že já musím udávat, oh, udávat…

Nejhorší není srážka s blbcem. Nejhorší je srážka s byrokracií. Což se nutně nemusí vylučovat. O kafkovských zkušenostech s úřady psala už před časem Těsto, i já si dovolím přispět svou troškou do větrnýho mlýna.

„Hele, přišel ti dopis od soudu,“ hlásil mi bratr onehdá po telefonu, když byl na návštěvě u rodičů.

Úřední obálku našel vetknutou za vázičkou na lednici (jo, bizarní zátiší), kam naši odkládají poštu. Zásadně neoznamují, že někomu něco přišlo. I když už jsme všichni (já i ostatní potomci) opustili hnízdo, takže to jaksi nemůžeme tušit. Ani psaní s pruhem s nima nehne. Klidně by v něm mohl být rozsudek za vraždu, ale rodiče by se o mém odsouzení dozvěděli, teprve až bych jim poslala čumkartu z Ruzyně s prosbou o balík povidlovo-pilníkových buchet. (Ta by ovšem pravděpodobně zas skončila nedotčená za vázou z chodský keramiky, takže bych musela přežít dvacet let na knedlíkách s UHO, aniž by o tom měli nejmenší tušení.)

„A to je divný, je z Rakovníka. Ty znáš někoho v Rakovníku?“ podivil se bratr. (Jasně, že znám někoho z Rakovníka – jeho). „Píšou tu,“ četl můj drahý sourozenec, „že máš  obratem ohlásit místo pobytu obžalovaného T. B. Hele, to jsem já!“

Ukázalo se, že se sice před rokem odstěhoval, ale zapomněl za sebou zahladit všechny stopy. Teď ho Česká televize nahání prodlouženou rakovnickou rukou spravedlnosti, aby laskavě zaplatil koncesionářský poplatky.

A protože ho soud nemůže zastihnout, rozhodl se obtěžovat tím příbuzenstvo. Pro jistotu s výhružkou, že „neodpovíte-li ve stanovené lhůtě, může vám být uložena pokuta až ve výši 50 tisíc korun“!

Jako, kruci, vážně, velectěný soude?

Dobře, poplatky platit má, schránku na trvalým bydlišti si taky má vybírat, ale co s tím mám společnýho já? Proč hned tak zhurta?

Vůbec (ale vůbec) se mi nelíbí, že jsem spořádaná občanka (nešlapu po trávě a pouštím sedat starý lidi v tramvaji a třídím odpad a platím daně a to s tou vraždou na začátku byl vtip), ale stejně si mám připadat jako spolupachatel „obžalovaného“. A jo, já zapomněla! Dyť jsem se narodila jako jeho příbuzná, no to potom jo, co tu házím (virtuálním) kamenem do oken ctihodné rakovnické instituce, když nejsem bez viny.

Samozřejmě jsem jim pokorně napsala. Samozřejmě jsem bratra udala, ani jsem nehnula brvou, ale víte, ta rána v mém srdíčku, že jsem byla donucená zradit vlastní krev, ta se jen tak nezacelí, kdepak… můžu zažalovat Českou televizi za citovou újmu? Netušíte, jestli má Petr Dvořák nějaký sourozence?