Konceptuální umění je důkaz, že i z hovna lze uplést bič.

Začněme rovnou příklady. Následující položky nejsou nějaký surrealistický nákupní seznam nebo kostýmní momentky z halloweenské párty, ale skutečná konceptuální díla:

• Polystyrén, ke kterýmu jsou připíchnutý houbičky na nádobí (jakože domečky), hřebeny (jakože stromečky) a kolíčky na prádlo (jakože ploty)
• Obří nůžky
• Žebřík se závojem
• Nadživotní nafukovací kachna
• Kostým harlekýna se včelařskou kuklou
• Sekerka zaseknutá ve skořápce

Když je na obraze mísa ovoce, dáma s hranostajem nebo hastrman u rybníka, víte, na čem jste. Když koukáte na dva svařený sudy, kyblík s vodou nebo videosmyčku s padajícím listím, vzbudí to ve vás rozpaky. Zjevně nejste dostatečně inteligentní a vnímaví a přemýšliví, abyste pochopili, co tím autor chtěl říct.

Není totiž žádný umění předložit návštěvníkovi galerie hrušku, co vypadá jako hruška. Ovšem když nafilmujete vnitřnosti, musí divák zapojit fištróna, aby v nich odhalil „současné společenské mechanismy z perspektivy lidských emocí“. A nekecám, všechny zmíněný díla fakt existujou.

Jsem fanoušek konceptuálního umění. Vzbuzuje ve mně ovšem otázku, proč moje patlavý výtvory ze základky nejsou ve sbírkách newyorského Muzea moderního umění.

Ve čtvrtý třídě jsme si měli donýst krabici od bot a v ní z krabiček od sirek (bez sirek, neb ty dětem do ruky nepatří), vaty a papíru postavit útulný pokojíček. Moji od lepidla upatlanou parodii na domov už dávno přiložil školník do kotle.

Jistý český umělec to ale s podobným „projektem“ dotáhl až do Národní galerie, kde nedávno vystavovali to nejlepší (rozuměj oceněné) z českého umění za posledních pětadvacet let (viz úvodní seznam).

Šlo povětšinou o konceptuální díla, jejichž veškerý popis sestával jen z názvu, takže vydávaly návštěvníka bez pardonu napospas jeho diletantské nejistotě. Všimněte si mimochodem, že podobné výtvory se většinou jmenujou Bez názvu III nebo Kontemplace nebo tak nějak podobně nemastně, abyste just neměli šanci aspoň tušit, co by tak mohly představovat.

Jeden vystavující videoartista před pár lety v rozhovoru po získání jisté prestižní výtvarné české ceny přiznal, že neumí malovat. My taky ne. Ale umíme napustit vodu do kbelíku a víme, co znamená kontemplace (díky google!).

Dost důvodů stát se průměrnými konceptuálními umělkyněmi.

A než nás někdo koupí do sbírek Národní galerie (a napraví tak mou křivdu z dětství), nameleme aspoň na Rohlíku Konceptuální strouhanku.

Strouhankové teze:

• Všechny „koncepty“, které uveřejníme, jsou dílem náhody. Nesestavujeme je uměle, prostě na ně narazíme.
• Koncept lze totiž vidět v každý nahodilosti. Stačí k ní jen připojit dostatečně vzletné kecy.