… a stěžovat si na to je jako plivnutí do Stromovky.

Stojím v práci pod balkonem. Když tu metr přede mnou…

Kap.

Už je zešeřelo. Ba tma.

Kap.

Vidím houby, slyším všechno.

Kap.

Co to je za divnej zvuk? Říkám si.

Kap.

Že by sakra začalo pršet?

Kap.

Pak mi to docvakne. To není déšť…

Kap.

To na balkoně nade mnou ve tmě stojí…

Kap.

… nějakej nechutnej debil z naší firmy a…

Kap.

…v pravidelných intervalech fluše přes zábradlí!

Kap.

Lidi jsou fakt prasata!

 

A to je člověk v našem malém velkoměstě zvyklej na ledacos. Nachmalený tlupy v pátek večer, vyfetlý somráci, propocený fanoušci hokeje… Takovej bezdomoveckej odér už jeden ani nevnímá. Kupříkladu kousek od mého obydlí postavili před rokem opravdu krásnou fontánku. V létě aby si tam caparti mohli máchat ploutve, na podzim si pracující odložili narvanou tašku z nedalekýho Alberta a v zimě do nádržky odhazovali vajgly. Společensko-architektonickej záměr je to stejně tak pěknej, jako marnej. Místní vobejdové bez střechy si z brouzdaliště udělali celoroční klubovnu. Mé sociálně empatické já s nimi soucítí, mé já, co je očkovaný a pravidelně si myje nohy, by si před nimi nejradši…

Kap!

Nikdy bych to pochopitelně neudělala. Na rozdíl od jiných. A nemyslím bohužel jen to výše zmíněné flusající hovado. Třeba Maruška (zdravím a kynu, budeš-li to číst) si jednou za bílýho dne jde takhle normálně po chodníku a naprosto cizí chlap, který ji míjí, najednou

Kap!

Přímo na ni mířená trefa. Schválně.

Jak říkám, lidi jsou fakt prasata.

Někdy jsem ze snahy se jim vyhnout úplně vyfluslá.