VZP. Neuhrazeno. Dostavte se. Dluh.

Čtyři slova, která člověku rozhodí víkendový pohodový rytmus. Zvlášť když takové emaily přijdou dokonce tři. Situaci řeším hned v pondělí, přece se nenechám zavřít!

Jako svědomitý pracant obětuji svou obědovou pauzu, abych naklusala na nejbližší pobočku VZP. V bříšku kručí, hlava skučí, je mi vedro, ale i tak zachovám klid, když zjistím, že ve frontě je přede mnou 32 lidí. Knihu jsem si nevzala. Baterka na mobilu 13 %. Jsem v pasti. Čeká mě brutální nuda a já nemám nic, čím bych ji zabila. Výdech, nádech. Jsem odhodlaná čekat klidně sto let. Doufám, že ostatní to vzdají. Já se tam dostanu!

Žene mě vidina toho, že když to s pojišťovnou nevyřeším, dostanu penále, zavřou mě, už vidím, jak mě nakládají do vozu s mřížemi na oknech. Postupně uplyne půl hodina. Z myšlenek na kriminál a na moji ztracenou budoucnost mě vytrhne úlevný vzdech elektřiny. Vžžžžžm….. Zhasnou světla, zhasnou počítače na celé pobočce i na úřadu ve vedlejší budově.

Lidi se po sobě zmateně dívají. Doufám, že dveře jsou na obyčejnou fotobuňku a dostaneme se ven. Po půl minutě před vystrašený dav předstoupí slečna v kostýmku. „Jistě jste si všimli, co se stalo. Nedostaneme se k databázím, takže, prosím, využijte naši nejbližší pobočku. Tou je:“ a začne odříkávat adresy. „Jak dlouho to bude trvat?!“ zahřmí babka ve svetru a já si začínám připadat jak v povídce Šimka a Grossmana. „Bohužel nemáme informace,“ oznámí slečna a s klidem se posadí za stůl. Pořadová čísla už neplatí, všichni jsou si rovni.

„Doprdele, já tady čekám už hodinu!“ naštve se pán sedící vedle mě. Na nic nečekám, zmačkám své pořadové číslo 135 a odcházím. Nechci sledovat, jak dav začne požírat úřednice, pak přijde ochranka a seběhne se něco jako při Standforském experimentu. Odznáčky s nápisem „Jsem fit senior“ už začínají mizet z košíku…

Zítra vstávám v 6:45. V 8:00 musím být na značkách. Jsem odhodlaná. Nenechám se zavřít.