Máte psa? A mohla bych ho vidět?

Lidi v hlavním městě se po většinu času tvářej jako kyselá prdel. V mnoha ohledech mi to vyhovuje, protože ani já nestojím o nezávaznej pokec s chlápkem v metru nebo s babčou s haluxama. Fascinující ovšem je, jak se jejich barikáda hroutí, když vidí štěně.

Jop, už jsou to dva měsíce, co se mi pod nohama plete psisko. V momentě, kdy nebyla Fixa větší než moje chodidlo (mám jednačtyřicítku), jsem chápala, že to kolemjdoucí přivádí do varu. Taky jsem povětšinou naměkko, když se trávou potácí stvoření, který ještě pořádně nechápe, jak funguje chůze, natožpak co si počít se všema těma čtyřma nohama. Čili je moje odolnost vůči náhodnýmu zastavování a rozplývání se víc než veliká. Ale všechno má své hranice.

V mém okolí je početná psí komunita a já byla ráda, že lidi Fixu berou, ačkoliv jsem neměla a ani nemám v plánu společné ranní venčení s místníma důchodkyněma. Po měsíci jsem už ale všechno viděla jinak: „Jestli se mě ještě někdo zeptá, co to je za rasu, jak je stará, jak dlouho ji máme, odkud ji máme a jestli je přes den sama doma, všechny rozsekám.“

„To je Fixa… Ta vyrostla! DÁŠO! POCEM! POJĎ SE PODÍVAT JAK FIXA VYROSTLA!“ odzbrojil mě nedávno chlapík s huňatým labradorem. Netušila jsem, kdo to je a jestli už jsme se někdy potkali, ale vzhledem k tomu, že začal manželce popisovat, jak se jí změnila srst a barva ťapinek, asi ano. Jistě pane, nevím o vás vůbec nic, ale vy evidentně víte všechno o mém psovi. „A spí s váma v posteli, že jo! Ne, jo? To teda ten náš už spal!“

tired-dog-the-struggle-is-real

„Fixa, Fixa,“ žvatlá pro změnu dítě, které se kolem prohnalo na motorce. „To je její první slovo!“ rozplývá se matka (pak se přišlo na to, že holčička neříká „Fixa“, nýbrž „pizza“, ale pořád dobrý). „Vy jste takoví svědomití majitelé, pořád vás tu vidím, jak venčíte,“ povídá mi zase jedna stará paní s dobrmanem. „Ta má malé ťapky, to nebude moc veliká,“ říká první. „Teda ta má už ale na svůj věk velké packy, to vám asi hodně vyroste,“ tvrdí za rohem druhý. Lidi mají komentář ke všemu a zatímco já mám dojem, že se vidíme poprvé, vědí o mě skrze psa až nepříjemně dost věcí. Cítím se býti sledována…

Trošku mě děsí, kolik komentářů se sejde za jednu procházku. Jak drsný to asi bude, jestli se dožiju svýho dítěte? Psí komunita je celkem silná, ale komunitě matek a jejich nevyžádaným radám nemůže konkurovat. Co si počnu potom?

Uvidíme, jak se jim teďka podaří oprava Nuseláku, tam může bejt kdyžtak vždycky líp…

One thought on “Máte psa? A mohla bych ho vidět?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *