Chcete vybočit ze zajetých kolejí? Jezděte s Českými drahami!

Slogan, který bych si našemu železničnímu dopravci dovolila navrhnout. Protože co cesta, to dobrodružství.

Nedělní odpoledne, 30 stupňů na slunci. Hrkotám se už dvě hodiny vlakem. Na pražce praží, okno se v každý prudší zatáčce zabouchne a vagon okupuje horda strejdů na vejletě, odér propocených nátělníků, cvakání uzávěrů od pivních plechovek, slovní zásoba na úrovni australopiteků.

Idylu naruší průvodčí se sdělením, že je jakási porucha na trati, takže nás vykopnou už v Berouně, dál musíme autobusem na Karlštejn. No autobusem… Spíš to vypadalo, že narychlo sehnali jen pojízdnou prodejnu. Nasardinkovali jsme se do ní a nakrknutej řidič vyrazil po silnicích desátý třídy vpřed jako Fittipaldi ve svých vrcholných závodnických časech. Ignorovala jsem instinkt, který mi velel vydrápat se z tý neřízený konzervy okýnkem ven a oddálit tak svou poslední hodinu (stejně bych uvízla).

Dost se mi ulevilo, když už jsme se řítili z kopce ke karlštejnskýmu nádražíčku. „Nejvíc nehod se stává těsně před cílem,“ poznamenala temně nějaká spolucestující sardinka a o vteřinu pozdějš si autobusák stoupnul na brzdy. Znáte tu serpentinovou zatáčku mezi Chotkovými sady a Malostranskou? Tak přesně její kopii se tý naší rakvi na kolech nepodařilo vytočit. Já, kráva, jsem si ještě stoupla do přední části, takže jsem jako na dlani mohla pozorovat, jak mistr volantu balancuje nad propastí a pak… Pak jsme konečně zabočili!

Lidi si vydechli, a když se nadechli, začali se dusit. Od zadku autobusu (najednou mi nevadilo, že stojím vpředu), se hustě dýmilo a smrdělo to, jako když si stoupnete v holínkách moc blízko táboráku. Dobré rady typu „zadržte dech, už je to jen kousek“ moc nepomáhaly, takže teď už nepokrytě nasranej autobusák opět zabrzdil, tentokrát definitivně, popadli jsme batožinu, políbili pevnou zem a dovlekli se na nádraží pěšky.

Když pak během cesty přípražským courákem rozhlas zachrchlal, že tento vlak míjí Chuchli a Smíchov a jede oklikou rovnou na hlavní nádraží, ozvalo se z některých sedaček jen zoufalé zajíknutí, asi jako když šlápnete na duši od pneumatiky v domnění, že je už prázdná, a překvapivě z ní ještě trochu vzduchu vyrazíte.

Tahle historka nemá žádnou třeskutou pointu. Vlastně nemá žádnou pointu, je to jen sled tragikomických situací dokazujících platnost prvního Murphyho zákona. Přesto, kdyby někdo v tom chtěl hledat vyšší smysl, dokonce snad důkaz, že bůh řídí naše kroky a nechybí mu při tom smysl pro humor, můžu ho poskytnout.

Když jsem už uondaná, s báglem a půlkou melounu, který se mnou absolvoval celou tuhle kalvárii, klopýtala po cílové rovince k domovním dveřím, dohnala jsem chlapíka v rozšmajdaných pantoflích a se štěkajícím smetákem na vodítku. Ve chvíli, kdy jsem ho míjela, ubzíknul si tak mocně, že jsem měla chvíli pocit, jestli nezapnul tryskový pohon.

„A do prdele,“ okomentoval svou „bezprostřednost“.

No řekněte, není tahle věta elementárním vyjádřením jakékoli životní situace? (Nebo další možný slogan pro České dráhy?)

Douška: nechápejte mě špatně, tohle není stížnost na České dráhy. Naopak jsem jim povděčna, že do mého průměrnýho bytí vnášejí krapet toho vzruchu a napětí…

Více o veselém cestování s ČéDé? Čtěte také:

Multikulti vtip: To se takhle potkají Arab, Japonec a já

Ostře sledovaný vlaky aneb Kam všichni, dopípdele, jezdíte?!