Nejsem žádnej šotouš. Nevzrušujou mě lokomotivy, naprosto netuším, jaký je rozdíl mezi erstošedesátpětkou a esosmapadesátkou, ani se nepřevlíkám do nádražácký uniformy, když jsem sama doma. Natož abych uměla nazpamět jízdní řády jako obecní blázen z mého dětství Oskar Čmelík nebo byl nejdebože mou oblíbenou písní Wabiho trampsko-dentistický hit o vyraženým zubu a mokrých kolejích.

Přesto přiznávám, že mě vlaky jakýmsi zvráceným způsobem přitahujou. Můj psychoanalytik, kdybych nějakýho měla, by mi nejspíš řekl, že je to proto, že mi vlak už ujel, ale mě spíš prostě fascinujou tyhle mikrokosmy koncentrující absurdnost, jako jsou výtahy – anebo železnice.

Je to trochu taková reality show. Kde jinde musíte v uzavřeným prostoru strávit dvě tři hodiny s úplně cizími, náhodnými lidmi (a oni s vámi). A že už jsem v kupé jela s ledaským (své nejbizarnější spolucestující jsem ostatně už na Rohlíku popsala) a pokaždý je to jako sociologická sonda.

Nejprve si lidi zachovávají fazonu, sedí způsobně a hledí do blba nebo do mobilu. Ale zhruba tak po hodině začnou vypadávat z role: jeden si vytáhne vlašák s rohlíkem a začne se ládovat, ten vedle si povolí knoflík, natáhne hnáty, sesune se do polohy „u zubaře“ a do pěti minut chrápe, jako by byl doma v kanafasu, do toho posloucháte poměrně intimní telefonát nějaký ženský o podivný vyrážce, co jí na to řek Franta a jakou mast jí radila Máňa, zatímco její dítě se vám snaží prokopnout čéšku, a bába u okýnka odmítá to okno byť jen pootevřít, přestože je čtyřicet stupňů ve stínu, protože jí vadí, že jí vítr rozcuchá ondulaci a taky ty broučci, co sem pak lítají, tak ať se klidně všichni uvaří… A do toho dohrkotá ke dveřím ušmudlaný chlapík s otřískaným vozejkem a nabízí za čtyřicet korun rozpustný kafe, který zalije vodou z termosky, takže si člověk připadá jako v rumunským expresu, a už chybí jenom Cimrman, aby o tom napsal hru.

Si myslíte, že takovýhle složení je možný jen v nějakým filmu nový vlny?

Tak já vám popíšu svou poslední, takovou běžnou cestu vlakem tam a zpátky:

Při nákupu lístků mi pokladní postupně vrátila dvě tisícovky, že jsou prý „nějaký divný“, a když jsem rezignovaně zaplatila radši kartou, nedůvěřivě mě požádala, ať jí ty tisícovky ještě půjčím, že zjistí, jestli jsou falešný. Nebyly, takže tento příspěvek nepíšu z vazby v Ruzyni. Jo, a utratila jsem je pak někde jinde, tím pádem už jsou v oběhu a čekají na portmonku nějakýho jinýho chudáka.

Vlak byl narvaný, tedy jsem si přisedla k dvěma holkám, věk něco-přes-třicet. Do pěti minut mi bylo jasný, že dvojdomek bych s nima mít nemohla, a kdyby k tomu došlo, musela bych na jejich půlku v období sucha odhodit doutnající vajgl. Zvlášť protivná byla blondýna naproti, takový ten typ, co ať řekne cokoliv, zní to, jakoby měla diplom z machrování. Probíraly věci z pro mě vzdálený galaxie: nějakou aplikaci do něčeho, pokémony a posilování pánevního dna. V půlce cesty vytáhly flašku vína a keramický (!) kalíšky a jaly se popíjet. Nesnáším alkoholickej puch, takže jsem napřed protočila oči a pak se mi protočil žaludek, ale bála jsem se cokoliv říct, a tak jsem zbytek cesty trénovala překonání pelhřimovského rekordu v zadržování dechu.

Cestou zpátky jsem se zřejmě přichometjla k neoficiální soutěži v nasranosti. Spolusedící babka neodpověděla ani na mé „dobrý den“, ani na „můžou si sednout?“, ani na „na shledanou“, který jsem, pravda, vyštěkla už dost kysele, neb jsem měla ještě v paměti, jak se přese mě snažila prodrat do uličky, jako bych byla jen nějaká blbě postavená židle. Trumfnul jí ale dědek se silonovou taškou (myslela jsem, že už ze všech dávno ušili padáky pro rozvojové země, tak asi ne), který při zjištění, že je těméř každý místo obsazený, vztekle zařval: „Kam všichni, do prdele, jezdíte?!“, aniž by mu došlo, že si tou otázkou zároveň odpověděl.

A máme tu vítěze. Chvíli po odjezdu z první stanice zatuchnul vagon smradem spálený gumy. Na rozdíl od ostatních jsem nepropadla panice, že nás schvátí plameny, protože ve vlaku, co začal hořet, už jsem jela (fakt). Když konečně přišel průvodčí, měl prostý vysvětlení: „Jo, to nic není. To jenom strojvedoucí zapomněl vytáhnout ruční brzdu…“