„Počkej, rozeplo se ti bodýčko!“ informuje asi sedmiletá holčička svého dvouletého bratříčka. Pruhované bodýčko se mu z ramene svezlo při pronásledování hotelové kočky, která se válela pod stolama v jídelně. Dlouho jsem nebyla v českém hotelu. A tenhle v Českém Švýcarsku fakt stál za to. Tentokrát mě sice neterorizoval o rok mladší, cizí spratek Ihima, kterej mě pokousal, když jsme byli s rodiči na dovolené, když mi byly asi 4 roky, nicméně k dospělým se dostane teror taky.

Brnění a levandule

Hned po příjezdu nám mohlo docvaknout, že tenhle hotel bude „trochu jinej“. Paní recepční – postarší dáma v kostýmku, kterej by z ní za socialismu závistí servaly všechny ženský, jen co by vykročila se síťovkou na nákup – nás hned informovala, že máme v rámci pobytu zaplacené „kondiční cvičení s instruktorkou“. To byla dvoumetrová majitelka hotelu, která se 4x objevila v časopise Žena a život v souvislosti s převratnou hubnoucí kúrou. Jak to vím? Vstupní foyer zdobily vytrhané a zarámované stránky z tohoto časopisu („Nic není nemožné! Změnila jsem svůj život a zhubla!“) a také obří nástěnky fotek, na nichž trénuje asi 12 nebožáků. Podle jejího zuřivýho výrazu (a později objeveného děsivého vkusu na nábytek, design i oblíkání) jsme s díky její kádrování odmítli.

Nepotrpím si na luxus. Bohatě mi stačí, aby v pokoji bylo čisto. Což bylo. Jenže záhy jsme zjistili, že větrák na toaletě rachotí jako helikoptéra a je slyšet přes dvě patra. Taktéž dva pitomí papoušci, kteří trůnili u recepce a jejich vřískot suploval pro celý hotel budík. Když jsem přes zeď uslyšela chrápat chlapa ze sousedního pokoje, nadšené pískání dětí páru z druhého pokoje a konverzaci lidí na chodbě, bylo mi jasné, že o klidný hotel, kde uslyším své myšlenky, určitě nepůjde. Řeč byla o papoušcích na recepci. Zpětně mi dochází, že nejspíš vřískali proto, že chtěli hosty varovat. Na recepci jste si kromě mapy mohli koupit taky oblečení, kdyby vám došlo…

Michal ale řešil jiný problém. V hotelu silně trpěla jeho estetika. „Proč je ta dýně na tom klavíru? A ta cuketa u vchodu? Proč ten drát není v síti, ale vedou ho ze zdi?“ Něco v jeho duši umřelo po příchodu do krčmy U Rytíře: na dřevěných stěnách visely sudlice, srpy, meče, muškety, štíty a podobné vybavení, jež dělá krčmu krčmou. Hned pod nimi se však vyjímaly obrázky s levandulovým polem, svazečky levandule, fialové prostírání nebo zdobené svícny, což jsou znaky typické pro francouzské Provence. Vlastně najednou dávalo i smysl, že nad barem jede na dřevěných sáňkách sob ze slámy a hned vedle něj sedí vycpaná kuna, jejíž zoubky zvýrazňovalo barevné diskotékové světýlko. Takže spíš takový český Provánc.

Vy u nás bydlíte?

Nejsem gurmán. Pořád tvrdím, že smažák s tatarkou zažene nejedny chmury. Když jsem se ale prodírala dušenou mrkví, brokolicí a suchou rejží, kde jsem našla kusy těstovin z předchozího jídla, odkud zeleninu vyhrábli, bylo mi trošku smutno. Myslela jsem, že si vynahradím studená vajíčka ze snídaně. A taky zahojím trauma z jednovrstvýho toaletního papíru.

Paní recepční byla milá osoba už podle předchozích telefonátů. Nepřekvapilo mě proto, když nás sjela za to, že jsme si chtěli objednat masáž, protože je jasný, že jakmile nebude mít „aspoň dvě padesátiminutovky, tak ji sem tahat nebudu, protože to je zbytečný“.  Její vstřícnost mě ovšem zcela převálcovala po náročném výletě, na jehož konci jsme se svezli vypůjčenými koloběžkami zpět do hotelu. Vyčerpaní a šťastní, že vůbec stojíme, jsme jí prosili o vrácení zálohy za kolobrndy. Sjela nás podivným pohledem zpoza tučných brýlí na řetízku: „Vy u nás bydlíte?“

Jackpot!