Rodinné akce jsou u nás synonymem grotesky. Další zářez jsem si udělala po oslavě bratrových narozenin.

Oběd předčil má očekávání. Byly dvě hodiny odpoledne a všichni se udrželi střízliví, takže jsme s plným pupkem mohli vyrazit na projížďku po Vltavě, kterou zorganizovala máma. Když totiž vidí loď, zkosila by všechny důchodce o holi, jen aby se na palubu dostala jako první. To se jí tentokrát vzhledem ke spořádané frontě nepodařilo, a tak si vystačila jen s natahováním krku a nenápadnými hláškami: „Tak kdypak nám to asi pojede,“ nebo „Na palubě máme před vyplutím dostat kávu, pivo, perník a zmrzlinu. Je to napsané na vstupence!“

Jak často si perete vy?

Jakmile jsme se nalodili na kocábku, obsadili jsme zadní lavičky s velkým stolem. „Nechcete si přesednout dopředu, ať slyšíte výklad?“ nabádal nás průvodce v námořnickém oblečku. „Ne,“ řekla jsem razantně, protože si můžu sedět, kde chci, zvlášť za 290 korun a je úplně jedno, že nebyly z mojí kapsy. (#jsempokrytec)

Vzápětí před nás přistál proutěný košík s perníkem a zmrzlinou. Hamtavě jsme si vytáhli eskymo na špejli a jali se ho spláchnout dvěma deckami přiděleného piva. „Kdy jste si naposledy pral ty montérky?“ ozval se tatík směrem k brigádníkovi v námořnickém. Ten si chudák myslel, že jde o vtip, a tak s lehkým tónem pronesl, že dopoledne čistil loď a nestihl si mundúr přeprat. „Kdyby mi takhle přišel dělník na stavbu, tak ho okamžitě vyrazim,“ dodal ale otec studeným tónem.

Jenže to už bratr začal vykřikovat, že je tatík čistotou posedlý a on sám si pere kalhoty jednou měsíčně a „Proč si taky myslíš, že nosím tmavý?“ Mladík v rozpacích zaplul na souš a já se modlila, aby nebyl náš průvodce. Tím naštěstí zůstal rádoby mazák v lenonkách, který každou druhou větu zakončil dovětkem: „Jó?“

Po bezpečném ukotvení jsme se prodírali zástupem turistů na Karlově mostě. Na druhé straně jsme uhasili žízeň jednou plzničkou v Lokále, kde jsem musela svého bratra okřiknout, ať tlumí hlas, neb je hluchý z metalu a neslyší se. „Tady se hlaholí, tady seš v hospodě!“ rozkřikoval se a asi neviděl ty další stoly, který se vyděšeně ohlížely, ani vykulený pohled maminky s kočárkem, když vyložil na stůl historku o chlapíkovi, co si na kolečko naložil 35 tuzemáků, spořádal je za víkend a pak se poblil.

Společné momenty u nás jsou holt rodinné stříbro!