Filozofie dnešního člověka prochází žaludkem.

„Hraje hymna a voni k tomu žerou párek!“ pohoršoval se nějaký pán v dokumentu o retrozájezdech ROH, kam lidi jezdí vzpomínat na starý dobrý časy, když se proletáři ještě uměli spojit a zabavit se, ne jako dneska, kdy každej čumí do mobilu!

Jo, chléb a hry (vím, to je heslo zas vypůjčené z jiného režimu), to se neomrzí. Zacpaná huba a spokojený bříško, poloviční radost, a když k tomu navíc zahraje Jožka Šmukař nebo Pepíček Zíma (žije ještě?), kdo by si na co stěžoval?

Ne nadarmo je jídlo druh kompenzace. Co si asi blahobytná část lidstva vynahrazuje tím, že se futruje furt a všude, dokonce jídlu pořádá slavnosti! Kam se na tuhle snůšku bizarnosti (dle mého) hrabou předvolební koblihy zdarma.

Tak kupříkladu o víkendu se konalo cosi s názvem Máslovická šlápota. V první chvíli člověka napadne, jestli nešlo o sraz regionálních prostitutek, ale ne – byl to turistický vejšlap zakončený stloukáním másla. Že svý festivaly mají cibule, jabka nebo zelí, dobrá, pořádá se ale taky festival quiche nebo burgerů. Těch se chodem mimo snědlo na posledním ročníku 60 tisíc (slovy: šedesát tisíc!).

Z tohohle počtu se protočí žaludek i šampionům v tradiční české disciplíně – pojídání (ovocných) knedlí. Jistý Karel z Domanína jich prý spořádal 191, což je jeho osobní rekord. Pro srovnání: tolik ovocných knedlíků jsem nesnědla za celý svůj dosavadní život. Ne že bych měla něco proti jídlu, koneckonců vypadám jako dobře živená selka, jen si nějak neumím představit, že si udělám pěkný víkendový odpoledne návštěvou vepřových hodů nebo koláčobraní.

No ale to bych byla značně nenápaditá. Nabídka je mnohem pestřejší – nejen co do menu, ale i pokud jde o doprovodnou zábavu. Namátkou z jídelních sešlostí vybírám následující:

Na slavnostech karlovarského knedlíku si lidé kochání výstavními šiškami mohli zpestřit třeba „kouzelnickým vystoupením ve dvojici Harry Potter + Hermiona“. Jak to spolu souvisí? Nijak. Pořadatelé zřejmě doufali, že by po relikvii smrti ještě následoval díl Harry Potter a Karlovarský knedlík, neumím si tu dramaturgii jinak vysvětlit.

Svůj vlastní festival má taky moravský uzený (jo, těžko uvěřit) anebo utopenci (ještě těžší uvěřit), k druhému z nich organizátor píše: „máme za to, že nebude v kraji důstojnějšího rozloučení s uplynulou turistickou sezonou“. Já si tedy umím vyfantazírovat větší slávu než pojídání skoro prošlých vuřtů s octem. To rovnou můžou udělat festival v levných potravinách.

Slavnosti hořických trubiček zní jako poměrně milá záležitost. Než člověk zjistí, že je může „ochutnat spolu s Dádou Patrasovou“. Představuju si Dádu, jak stojí v Hořicích na náměstí zakousnutá do jednoho konce trubičky, zatímco u toho druhého se tvoří fronta… Ne! Chci tu vidinu dostat z hlavy!

No a pak je tu oskerušobraní. Cožeto? Oskerušobraní. Neslyšeli jste snad nikdy o oskeruších? Ty ani žádnej doprovodnej program nepotřebujou.

Dobrou chuť!

Douška: Kdybyste fakt už nevěděli coby, taky je možné zajít na festival prapodivných chutí a dát si „restované cvrčky na bulguru s kurkumou a chilli, zakápnuté mangovou omáčkou“. Ale vzpomeňte si, nenažranci, že africký děti je jedí jen tak opražený sluncem.