Asi nějaký pravěký pud. Z doby, kdy jsme seděly kolem ohně, vychytávaly si navzájem blechy a čekaly, až pramuž přinese v zubech divokou slepici. Tak nějak si vysvětluju, proč se ženy mění v hejno, jakmile se jich na jednom místě sejde víc.

Kvokají a kvokají a… kvokají, sem tam klovnou (představ si, co ten můj udělal… nebo Tuhle jsem ji viděla, ta teda vypadá…). Jsou roztomile afektované. Mluví a hihňají se o oktávu vyšším hlasem, takže po hodině mají všichni v doslechu potřebu propláchnout si zvukovod kysličníkem.

Čest výjimkám, ovšem za určitých podmínek tohle hejnování postihne všechny, s inteligencí to nemá společnýho nic. Je mi líto. Lifestylový časopisy nelžou.

Zde je důkaz: Nastoupila jsem kdysi do jedné slovutné akademické instituce. Tušila jsem, že po zšeřelých chodbách pobíhají ve filcových bačkorech různá individua, přesto jsem nebyla připravená na skutečnost.

Mými kolegyněmi bylo pět holek z fildy, které vypadaly jako ztělesnění stereotypu „holka z fildy“. Kristusky, brejle, podprsenku z něčeho jinýho než z batikovanýho obinadla a vytrhaný obočí považovaly zjevně za zpronevěru proti vyšším hodnotám. Ale fajn. Hned první den mě ovšem čekal šok.

Šéfová („Jmenuju se Ivana, říkej mi Ivča“) zničehonic tleskla: „Holky, čas na popovídáníčko.“ Holky zhřadovaly židle do kruhu, já s nima, a začalo peklo. „Víš,“ povídá Ivča, „my jsme tady kamarádky, bavíme se o všem. Vždycky jednou za čas si takhle sedneme a probereme život.“ Následovala podrobná informace o jejím manželství a dětech. „A kdo chce pokračovat? Katko, co třeba ty? Jak vám to klape s přítelem?“

Vydržela jsem tam měsíc.

Pro ženský kolektivy mi chybí asi nějaký gen. Trochu mě děsí tyhle hromadný hovory o intimnostech, jenže není úniku.

Před pár dny mě cizí hejno obklíčilo ve zkušebních kabinkách.

Už tak jsem byla dost vystresovaná z toho, že nakupuju (mimo jiné nesnáším i nakupování, že bych měla problém se svou ženskou identitou, Jungu?). Krčila jsem se zrovna za závěsem v oddělení spodního prádla, víc estrogenový prostředí už to bejt nemohlo.

Prodavačka („Ukažte, jak vám to je. No jo, tady to nesedí, já vám srovnám košíček!“ –  ta určitě s hejny problém nemá) mě ochotně zásobovala údajně správně padnoucími podprsenkami. Přišlo jí v pořádku, že v nich mám z profilu prsa jako naše stará němčinářka ze základky, vždycky působila dojmem, že by na nich mohla odnášet v jídelně naložené tácy bez pomocí rukou.

Ve chvíli, kdy jsem uvažovala, jestli by nebylo lepší nabatikovat si obinadlo, vpadlo do okolních kabinek hejno slepic ve středním věku. Hromadně vyrazily koupit si něco rajcovního. Uvězněná jsem se nedobrovolně stala posluchačem konverzace „mezi námi ženami“. Kde má která jakej špek, co by rád na kom viděl „manža“, že si musí nechat na zádech vyříznout znamínko…

A když už jsem myslela, že nemůže být hůř, z vedlejší kabinky se ozvalo:

„Ivankoooo, pojď se podívat, jak mi to splácává prsa!“

Hihihihihi.

Víc o slepicích? Přečtěte si taky: Ono to existuje