*věnováno šéfovi, který to, doufám, nikdy nebude číst

Říkáme mu zloprcek. Má sotva metr šedesát (ve vlněných ponožkách), ale ego tak naddimenzovaný, že by mohlo být zapsaný v Guinessově knize rekordů. Rychlokvašný manažerský kurz, příslušnost k druhům bezobratlých a napoleonský komplex jako z učebnice z něj dělá skvělého kandidáta na blbce ve funkci.

A on tu funkci má. Je šéf. Můj. Ó, to se mám.

Onehdá jel zloprcek na služební cestu. Kdyby bylo na něm, letěl by tryskáčem, který by kondenzačními stopami na oblohu psal jeho jméno, ale musel se spokojit s vlakem. Vydupal si tedy aspoň první třídu.

Hned po příjezdu ale problém. Hotel, který mu sekretářka zamluvila, je prý daleko od nádraží. Ať mu nejde jinej. Našla a zarezervovala, až pak si ovšem všimla, že je komplet vyveden ve sladce růžové. Asi nějak takhle:

Bohužel, i přes přemlouvání všech, co měli pré, když byl kocour na cestách, nesebrala dost odvahy nechat zloprcka v tom barbie pekle nocovat. Růžovou změnila na zelenou.

Nazelenalej vzteky druhý den zloprcek taky dorazil. Hned si to napochodoval k sekretářce.

„Báro,“ prskal. „víte vy vůbec, jaký je rozdíl mezi hotelem a hostelem?!!“

„Měli tam jedny společný sprchy na celý patro!“

A přitom chybělo málo… a mohl se i tak vyspat dorůžova.