Zkrátka blbej den. Jakmile jsem rozlepila oči, už jsem věděla, že by bylo nejlepší zamknout, zatemnit a vůbec nevylejzat.

Jenže hola hola, práce volá.

Cestou jsem šlápla v MHD pár lidem na nohy, vyprudila prodavačku v sámošce a kolegovi schválně ujela s výtahem, ale nálada furt pod psa.

A pak…

Při mazání otravný a zbytečný pracovní pošty narazím na mail. „Ahoj,“ píše mi přátelsky jakýsi Adrianus Amon. „Mám informaci o dědictví tvého mrtvého strýce. Pro informaci pošlete své osobní údaje.“

Ne, nenásleduje historka o tom, jak jsem Adrianusovi napsala a on mi lámanou češtinou google translateru odepsal, že mám fakt vzdálenýho příbuznýho, americkýho bezdětnýho naftovýho miliardáře, který mi odkázal svůj majetek, a na Nově o tom teď natočí reportáž „Zoufalé ženě z Česka změnil život spam“.

Zmáčkla jsem delete.

A přitom jsem si představovala, jak by bylo skvělý moct označit za spam cokoliv, nejen Adrianuse Amona. Ale taky blbou náladu, blbý lidi a někdy nejlíp sám sebe.