ON: „Dobrý den, mohu vás poprosit o zaslání balíčku na adresu bla bla na jméno bla bla?“

JÁ: „Dobrý den, určitě. Dnes podáno na poštu, za pár dní to tam máte.“

Práce s lidma je prý nejhorší. 

ON: „Dobrý den, už je to týden a balík stále nepřišel. Jak to budeme řešit? Pošlete mi to znova.“

JÁ: „Zdravím, zkuste se nejprve zeptat na poště, jestli tam zásilku nemáte. V poslední době se nám stává, že pošta vůbec na přítomnost balíčku neupozorní, ačkoliv ho má, a zákazníci se pak diví.“

Odmítala jsem uvěřit…

ON: „A jak se mám zeptat? A na poště, kde bydlím?“

JÁ: „Ano, na internetu si najděte telefonní číslo vaší pobočky a zkuste tam zavolat.“

Ale pak přišel ON…

ON: „Ale já neznám číslo balíčku! Napište mi číslo balíčku.“

JÁ: „To nepotřebujete, stačí jim občanka, nebo vaše jméno.“

ON: „Takže normálně zavolám na tu poštu a řeknu jim, že hledám zásilku a jestli ji tam mají? Nebo co mám říct?“

JÁ: „Přesně jak popisujete.“

Je mu přes 50 let a je vcelku úspěšným historikem. Dospělý chlap.

ON: „A co když to tam nebude?“

JÁ: „Tak to budeme řešit operativně!“

ON: „Dobře. Já to potřebuju na besedy totiž. Bez toho se nehnu.“

JÁ: „………“

ON: „Tak já jdu volat. A napíšu vám, až se dovolám. Držte mi palce. Jdu volat.“

o 3 minuty později…

ON: „Jéééé, tak on jim tam balíček už týden čeká! A ani mně nedali vědět, to jsou teda věci. No ještěže jsem tam zavolal, poněvadž to nevím, jak by se to udělalo, já to potřebuju na besedy, to víte! No tak teda děkuju a na shledanou!“

Lidové moudrosti už budu pro příště věřit.