Obušek z lidský stehenní kosti, cely velikosti trezoru (kterým předtím ostatně byly), původní lavice, na kterých ztuhlý hrůzou seděly stovky lidí, z nichž mnozí pak dostali jednosměrný lístek do Osvětimi… jo, exkurze do Pečkárny, bývalé to vyslýchárny gestapa, mi dost názorně připomněla, jakých zrůdností jsou lidi schopni. A jakých já jsem naštěstí ušetřena.

No a pak jsem šla k zubaři.

Nevím, jak to mají nastavený ostatní, já tváří v tvář doktorům zapomínám okamžitě na svý lidský práva. Mám sice ostrý jazyk, jenže oni mají ostrý nástroje, tady není prostor pro hrdinství.

A přestože jsem při svých zatím nepočetných (klepu na zuby) návštěv u doktorů (chodem mimo: nechápu, proč se tomu říká návštěva, jak kdyby vám dávali čaj a keksík nebo co) narazila i na laskavé a empatické bílé pláště, žel převažujou sadističtí sociopati.

A co udělám já, když se kvůli nim cítím ztrapněná, ponížená, jako debil? Neudělám nic. Vlastně co hůř – ještě se jim za sebe omluvim.

Když je moje náladová zubařka protivná, protože se ukázalo, že nejsem hypochondr, ale opravdu mám kaz, který několikrát přehlídla, řeknu jí snad, že jestli má někdo právo tady předvádět scény, tak jsem to já? Ne. Cítím se provinile, že jí obtěžuju, lituju, že jsem si ten kaz radši doma nevydlabala škrabkou na brambory, a snažím se jí podlejzat, aby ji náhodou nenapadlo to samý.

Když mě sanitář zapomene polonahou na rentgenu, ačkoli ví, že jsem ve stavu, kdy se můžu sotva pohnout, a odejde si do kukaně s ostatníma zdravotníkama vyprávět veselý historky, zařvu na něj, že mám doprdele taky nějakou důstojnost? Ne. Trpělivě čekám, až si na mě milostivě zase vzpomene, protože nejsem Meresjev a bez jeho pomoci bych se zpátky nedoplazila.

Když přijdu za obvoďačkou v posledním chřipkovým tažení a ona mi naprosto vážně oznámí: „koukám, že jste dlouho nebyla na preventivní prohlídce, přijďte na ni zítra“, opovážím se zeptat, jestli se náhodou nezbláznila? Ne. Poděkuju ji zbytkem hlasu, že myslí na mé zdraví.

Když mě slovutný primář před osazenstvem nemocničního pokoje a celou vizitou zkouší, jestli nejsem simulant, protože jaké jiné vysvětlení by mohlo mít to, že nemůžou přijít na nic, co mi je, že ano, a když se ukáže, že mi skutečně něco je, nedočkám se jedinýho zatracenýho slova omluvy, napíšu stížnost? Ne. Vyřvu se do polštáře a dělám jako by nic.

A když mi stoletý zubař vytahuje špatně umrtvenou osmičku, a zatímco brečím, protože to bolí jako prase, špitá mi do ouška: „ale copak, maličká, přece bys neplakala“, seberu mu kleště a vymiškuju ho? Ne. Pěkně se s ním pak rozloučím a popřeju mu hezký den.

Vím, že to mají doktoři těžký. Hodně práce, málo peněz, furt je někdo otravuje nějakým problémem a bla bla kecy kecy. A jistě, i doktor je jenom člověk. Dovolím si poznamenat, že to pacient taky.

(Jo, ale kdyby něco, tak jsem to nikdy neřekla. Po Vánocích jdu totiž k zubařce zas na návštěvu…)