Jsem konzervativní zaprdělej důchodce. Když nepočítám to, že mě do rozverné nálady uvrhnou dvě piva (a jezuskote, v mých -nácti jsem na účtence v Souterrainu nebořila ploty, ale rovnou čínský zdi), velmi mě vytáčí chování lidí. A především těch mladejch.

Každá generace má něco a vzájemně na sebe nadávaj, to je jasný. Akorát jsem myslela, že ten čas přijde teprve až s květovanejma silonovejma šatama pro šedesátnice, s punčoškama do půlky lejtek, křečákama a teprve tehdy, až budu moct někoho prásknout holí za to, že sedí na opěradle lavičky a botama špiní sedátko.

Čeho jsem se to musela dožít?

Zmáhají mě hudební festivaly. Když jsou čtyřicetistupňová vedra a jsem v otevřeném prostranství, nespláchnu žízeň plzní, ale dám si pěkně vodičku, aby to se mnou neseklo. Do kotle chodím jen výjimečně a vždy v uzavřených botách. Pospávám během dne, abych byla čerstvá na večer. Už mi chybí jenom pokrývka hlavy…

Vadí mi móda teenagerů. Čtu Hospodářský noviny. V obchodech mi občas zrak padne na boty s podpatkem. Nepřijde mi trapný dát za parfém víc jak pětikilo. S rodiči se bavím o politice. Do kina chodím i na dokumenty. Mám (relativně) peníze. Když vidím labutě či kachny, sháním se po pečivu. Příznaky důchodcovství už nemůžou bejt jasnější.

A já se ptám: Kam až to zajde? K pravidelným sedánkám v cukrárně? K okázalé bižuterii, s níž bych mohla srazit vola? K tlačítkovýmu mobilu? K předplatnýmu E15? Spaste Kryťáka a pošlete na Aljašku…