Olíznu lžičku. Třikrát dokola ji obtočím. Znovu ji olíznu a ladně vrátím zpět do kafe. Na stole už mám čaj, kafe i vodu, nedojedenou snídani a připravenou svačinu. Už si toho z kuchyňky nemůžu donést víc. Mám už naplánovaný i oběd. Šteluju si židli pořád dokola. Pak koukám na net na návody, jak správně sedět. Poměřuju, jestli se mi plosky chodidel opravdu naplno dotýkají koberce.

V práci je doba dovolených a já se strašně snažím zabavit.

První týdny vypadaly zhruba takto: jedna schůzka, druhá schůzka, průser, deadline tohohle, deadline tamto, další průser. Nejen že je polovina Prahy na dovolený, takže nemůžou vyřídit maily a pohnout tak s mojí prací, ale dokonce nám ve firmě vypadl i internet (!!!), čili dvojitej voser. Jistě, mám na práci věci, které online připojení nevyžadují. Akorát že jsem je – v psychotickým strachu, že nic nestíhám a všechno prošvihnu – udělala už minulej tejden.

Vykonávání mé práce je bohužel závislé na akci dalších osob, a pokud jsou v tahu, můžu si tak akorát procházet dokola svůj fialkový notýsek, dloubat lžičkou do ztvrdlýho musli a ovládat se, abych Kynutý nezaspamovala email – pořád mám ještě data na mobilu (ostatně tak přidávám i tento příspěvek).

Zapomněla jsem si sluchátka, takže nemůžu poslouchat muziku ani koukat na videorecenze na YouTube. Zprávy mám přečtený. Zapomněla jsem si koupit zvýrazňovače, takže ani nemůžu organizovat. Jak moc by bylo blbý, kdybych si četla?

Ještě že jdu od pěti ke kadeřníkovi…

P.S.: Tento příspěvek sama sobě ukážu v září a v říjnu, abych si připomněla, jaké to bylo v dobách, kdy jsem si nechtěla vystřelit mozek z hlavy.