Nejlepší oběd? Chapadélko trapnosti

V patnácti je pro člověka každá druhá věc trapas. K jeho zažehnání většinou fungovalo propuknout v hurónský smích se svou „nejkou“ (čti nejlepší kámoškou), zrudnout, dusit se tím řehotem 10 minut a pak si to napsat do deníčku. „Dospěláci berou trapasy jinak, pak to bude pohoda,“ myslela jsem si ve svých nácti. Tento týden jsem ale přišla na to, že je svět dospělých trapasů o dost nemilosrdnější. Nikdo si totiž nemyslí, že jste roztomile trapní. Myslí si, že jste úplnej debil.

Znáte to. Je pátek, těšíte se na oběd jako vlk na stádo nevinných antilop už od devíti od rána, jenže se na něj kvůli množství práce nedostanete dřív jak v půl třetí. Vyrazily jsme v naší nováčkovské trojici a jen díky vidině úžasnýho dlabance jsme cestou do restaurace nezkolabovaly. „Dala bych si jen něco lehkého, třeba salát,“ pronesla cestou Andulka. Objednala si pizzu.

My s Lenkou Střelenkou jsme po sérii prasáckých obědů v čínském bistru byly odhodlané držet se našich zásad zdravého stravování. Smažený camembert? Raději knihu! Daly jsme si rizoto. Rizoto nero. No co no, tmavší rejže mi nevadí, ani když jsou tam ty slupky, říkala jsem si. Po nekonečných minutách hladu, kdy Lenka obdivovala číšníkův zadek, před nás postavili talíř černý jako smrt, ze kterého trčely do všech směrů chapadla.o

Následovala minuta ticha. „Jíš mořský plody?“ zeptala se mě Lenka. „Ne. A ty?“ „Taky ne.“ „Doprdele, co to je?“ Teprve po chvíli nám strýček Google poradil, že rizoto nero je ustálený výraz pro černé sépiové rizoto. „Co budeme dělat?“ Andulka si vesele baštila pizzu a sledovala naše zoufalé dilema. Ve hře bylo několik možností:

  1. Ochutnat – zamítnuto po dvou dloubnutích
  2. Stěžovat si, že v lístku nebylo napsáno: „obsahuje sépie“ – zamítnuto. To je jak kdyby si člověk stěžoval, že je v boloňských špagetách mleté maso
  3. Svést to na alergii na mořské plody – zamítnuto, vracíme se ke druhému bodu
  4. Nabídnout někomu od vedlejšího stolu – zamítnuto
  5. Utéct – zamítnuto, chceme do restaurace ještě chodit

Uplynula zhruba čtvrt hodina a naše talíře byly netknuté. Číšník procházel s podezřelým výrazem, proč sakra nejíme rizoto, ale Andulčinu pizzu.

Když jsme vracely netknuté talíře s manažersky vyřčenou prosbou o zabalení s sebou, stékal mi pot do pupíku a strašně to lechtalo. Zaplatily jsme 150 korun a odcházely se sépiovými balíčky. Dvě hodiny ležely pod stolem v kanclu, než jsem usoudila, že takovej hnus černej, velebnosti, nemůžu nikomu snad ani nabídnout. Sépie i jejich chapadla skončily v koši.

Jen málokdo si objedná k jídlu něco, co vlastně vůbec nežere a přímo se mu z toho zvedá kufr. Jen málokdo si nechá netknuté jídlo zabalit z talíře do krabičky. No jo. Šly jsme zase na čínu…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *