Přistoupil ke mně ve výtahu. Pivní mozol, nikotinový chrup. Náš vrátný. Čumí na mě vždycky od přepážky u vchodu jako sedm hladových na rohlík s máslem, ale takhle zblízka jsem ještě neměla tu čest. Upřeně vejrám do podlahy, on upřeně vejrá na mě.
Jede jen z prvního patra do přízemí (ne, to není překlep). Dvě sekundy pekla. Sotva se zavřou dveře, dodá mu přítmí odvahy.
Odkašle si a hlasem à la Kristian zachrchlá: „Máte krásný parfém.“
Rozhodnu se netajit mu pravdu. Říkám: „No jo, to je z toho, jak tu čistili koberce.“
Nenechá se vyhodit z konceptu.
„Hmmmmm, příjemná vůně.“
Co kdybych jako parfém používala čistidlo, že jo.
(Moje pachová stopa je zjevně nějaká divná. Viz taky: Parfém – příběh vraha I)