Přistoupil ke mně ve výtahu. Pivní mozol, nikotinový chrup. Náš vrátný. Čumí na mě vždycky od přepážky u vchodu jako sedm hladových na rohlík s máslem, ale takhle zblízka jsem ještě neměla tu čest. Upřeně vejrám do podlahy, on upřeně vejrá na mě.

Jede jen z prvního patra do přízemí (ne, to není překlep). Dvě sekundy pekla. Sotva se zavřou dveře, dodá mu přítmí odvahy.

Odkašle si a hlasem à la Kristian zachrchlá: „Máte krásný parfém.“

Rozhodnu se netajit mu pravdu. Říkám: „No jo, to je z toho, jak tu čistili koberce.“

Nenechá se vyhodit z konceptu.

„Hmmmmm, příjemná vůně.“

Co kdybych jako parfém používala čistidlo, že jo.

(Moje pachová stopa je zjevně nějaká divná. Viz taky: Parfém – příběh vraha I)