Se smutkem oznamujeme, že již nejsem spolupracovníkem Kynuté. Odešla jsem v tichu a míru, o hysterickou scénku se postarala jiná kolegyně. Díky za těch pět let. Budu vzpomínat.

Hraju to dobře, co? Jediné, co mě na odchodu z toho šíleného ústavu, kde jsem pracovala, skutečně rmoutí, že si s Kynutou už nedám dvacet kafí týdně. Jedinou útěchou mi je to, že se rozhodla s tím černým ďábelským nápojem skoncovat, takže by na mě stejně jen koukala. Jenže náš filozoficko-hejterský web je závazkem silnějším jak manželství, takže v kontaktu zůstaneme. (Kynutou se navíc snažím přetáhnout, ale o tom ani muk!)

Z bláta do louže?

Nastoupila jsem do společnosti, která si během dvoudenního teambuildingu na Vysočině stačila v průběhu sportovního odpoledne zavolat dvakrát sanitku, polámat půlku zaměstnanců a ostatní zmrzačit psychicky prostřednictvím hraných divadelních skečů na téma kriminalita. Zúčastnit jsem se musela i já, a proto jsem před lidmi, které jsem viděla poprvé v životě,  musela zahrát roli zavražděné lesbické ženy ve sprše s o generaci starší kolegyní-milenkou (naštěstí mě nenutili se svlíkat). Aby moje potupa byla dovršena, vše se zaznamenávalo na kameru. Myslela jsem, že se do historie zapíšu jinak.

Dnes začínám svůj druhý pracovní týden, a tak rekapituluji. Všeobecně svého odchodu od Černého barona nelituji. Jenže pryč jsou ty doby, kdy jsme s Kynutou umíraly nad bizárama v počítači, pošklebovaly se kreacím na Módním pekle nebo se dělily o jídlo (kecám, krmila mě jen ona a ten počet darovaných Tictaců ani nespočítám).

V mém okolí navíc není nikdo, komu bych se mohla pošklebovat. Všichni se tu zdají velice sofistikovaní a to mou nevyzrálou duši, která má radost z cizího neštěstí, rmoutí. Časem se to snad zlepší, já se otrkám a trochu jim to tady podupu. Když ne, vrátím se za Kynutou a budu šikanovat staré tváře. A bude vymalováno.