Namaž si rohlík Je to v hajzlu, stojí to za hov.., jděte do pr… Život je plný fekálních příměrů. Proto i konceptuální strouhanka nachází v záchodové poetice opakovanou inspiraci (viz příspěvek „Češi jsou v hajzlu„). Omlouváme se jemnocitným povahám, ty ať si laskavě koupí Ladovy omalovánky! My se s tím nes… však víte.
Jak to bylo ve skutečnosti: Kamarádka si v práci odskočila přepudrovat nos a zaujaly ji toaleťáky naranžované na stropě záchodové kóje. Asi práce nějaké její předchůdkyně, co měla dlouhou chvíli. Hned to zátiší blejskla pro rohlík.
Budem jen rádi, když budete následovat jejího příkladu.
Jak by to viděl konceptuální teoretik: Umělec vystavěl maketu toaletní kóje. Prostor osobní intimity a úlevy, obé lze chápat i v metaforickém slova smyslu. Koneckonců přízemnost je definována optikou vyššího principu (mravního). Je-li stanoveno vysoké, lze rozpoznat nízké – i naopak. Bělostná čistota sanitární keramiky se světelným dotekem shůry – světlo připomíná paprsky prostupující mraky, odkaz k Michelangelovu Stvoření světa, úzkostné kráse něčeho, co nás přesahuje – kontrastuje s pravým, přízemním (pozemským) účelem oné místnosti. Duchovní a tělesné, fatální a fekální v jednom.
A v tom najednou uvědomění si, že harmonie je narušena nestandardním umístěním toaletních papírů – to, co má být nízko, je vysoko. Role jako symbol našich rolí, v kterých předstíráme, že jsme lepší než to, co z nás činí naše tělesné pudy. „My bychom vzhůru k nebesům a jsme se zemí spjatí.“ Nestačí vyskočit. Kdo chce morálně výše, nesmí být splachovací. Tak zní poselství tohoto objektu.
Co jsme už nastrouhali?