Půl jedenáctý večer. Ujela mi tramvaj, a tak se rozhodnu, že domů dojdu pěšky. Vono mi to jenom prospěje. Odbočím na cestu podél parku, ujdu pár metrů, když tu náhle:
„Dobrý večer.“
Jásavě mě zdraví cizí chlapík. (Měla bych ho znát? Sakra, netuším.)
„Nejede to, co?“
„Nejede co?“
„Tramvaj. Viděl jsem vás na zastávce.“
„Aha.“ (Takže nějakej soused?)
„A předtím u bankomatu.“
„Aha.“ (Žádnej soused. Zloděj je to. Měla jsem se víc dívat na akční filmy. Proč aspoň nenosím gelový nehty?)
„Vy bydlíte na XY, že jo?“
„No… jak to víte?!“ (Odteď spím s kuchyňským nožem pod polštářem. Pokud teda tohle přežiju.)
„Taky jsem vás tam viděl.“
„Aha.“ (Fakt bezva, lupič a úchylnej stalker v jednom.)
„Taky jsem vás občas potkal v albertovi.“ (Mám v kabele tužku, stihnu ji vytáhnout a vrazit mu ji do ohryzku, než mě okrade, znásilní a zabije?)
„Tak jsem vás chtěl jenom pozdravit.“
„Aha.“
„Přeju pěknej večer. Snad jsem vás moc nevyděsil.
„Haha. Jasně, že ne.“
Není nad to mít vlastního stalkera…