Namaž si rohlík Člověk se prostě nesmí bát se do toho pořádně obout. To platí i pro konceptuální umění. Další strouhanka vykračuje kupředu levou a snad do ničeho nešlápne.
Jak to bylo ve skutečnosti: To vám jdu takhle ulicí a najednou prostě v cestě stojí bačkory. Úplně osamocený. Bez majitele a bez logiky.
Jak by to viděl konceptuální teoretik: Na první pohled koncept pracuje s prvkem paradoxu a nepatřičnosti. Domácí obuv na venkovní ulici? Věci, které k sobě neladí. Při bližším zkoumání ale musíme ocenit skrytou propojenost. Dominantou kompozice jsou přezůvky, přesněji bačkory. Symbol domáckosti, ale také zbabělosti a pohodlnosti komfortní zóny.
Zde ale boty, jako by samy za sebe, vykračují nebojácně do světa. Namířené k divákovi opouštějí své tradice – a zároveň jsou metavýznamem s jinou spojeny: se štědrovečerním zvykem „házení pantoflem“, který měl dívkám naznačit, zda se do roka dostanou z domu. Nebojme se opustit své pohodlí, nebojme se změn, vyzývá autor tímto dílem. V jeho jazyce: Nebuďme bačkory! Vlastně je (pro)buďme! Až při pozornějším studiu obrazu prvotní dojem téměř rozpustilé veselosti kazí temný podtón. Když si divák uvědomí těžkosti naznačené v pozadí: (životní) křižovatky a hřbitovní zeď. Žádná životní pouť totiž není bez rizika, voleb a definitivního cíle.
Co jsme už nastrouhali?